Psí příběh začíná už v mém dětství – od mala jsem toužila mít psího kamaráda. Na střední škole to konečně klaplo, a pak již vždy byl po mém boku nějaký chlupáč. Pak ale poslední z nich odešla do psího nebe a než jsme se rozkoukali, přišel rozchod a s ním i období těžší, chudší, náročnější po všech stránkách. Na psa nebyl čas, peníze, energie a vlastně ani nálada. Jak však čas postupoval, situace se stabilizovala a touha mít po boku psího parťáka sílila. Jenže tu byl taky strach, jestli bych dalšího člena do rodiny vůbec zvládla. Jestli bych už tu energii, čas i peníze navíc našla…!?

A pak přišla myšlenka zkusit si to „nanečisto“. Vzít si pejska do dočasné adopční péče, než se mu najde trvalá rodina. Geniální myšlenka! Kdybyste někdy potřebovali vyzkoušet, jak to s pejskem máte vy, můžu doporučit 😉

K nám přišel úžasňáckej lurcher Mac. Až z dalekého Irska. Byl vyplašenej, smutnej, plachej, neuměl nic, nechtěl nic… ale učil se velmi rychle a den ode dne byl větším kámošem i parťákem. ❤

Děti si ho zamilovaly hned, já bojovala s únavou a neustálým stresem, cestu k němu jsem si tedy chvíli hledala. Mísily se ve mně pocity lásky a přijetí s pocity, že tohle nedám. Protože Mac byl zkrátka další dítě a já byla sama s třemi, z toho jedním malým a dost náročným. Chodila jsem spát o hodinu později, vstávala o hodinu dřív, a coby vysoce citlivá žena byla v permanentním napětí, aby byl Mac šťastnej…

A tak jsem prozatím psího parťáka vzdala. Ovšem v srdci už byl! Byly to tedy smutné chvíle, kdy jsem si představovala, jak se s ním budeme muset rozloučit, až najdou vhodnou rodinu. Ale rozum tentokrát vítězil před emocemi.

Nakonec (a naštěstí) vše vyřešil můj přítel. Vždycky si přál psa, ale nikdy si nemyslel, že by ho mohl mít, protože byl věčně v práci anebo na tréninzích. Doma víceméně jen přespával. Ale i u něj v srdci už Mac byl zarytej. A tak se našel adopční táta a Mac mohl v našem životě zůstat! ❤

My si ho občas půjčíme na hlídání, užijeme si akční a nabité dny plné psí lásky a energie, a pak ho zase rádi odevzdáme a užíváme „klidu“ 🙂