RŮŽOVÝMI BRÝLEMI

To bylo tak – začít by se dalo tím, že se mi narodila dcera (a pak syn, a pak ještě další syn 😆). A ta dcera rostla, až vyrostla do krásy a také do krásného věku 16 let, kdy se stává samostatnější a má zcela jasno v tom, po čem touží. A velmi touží po cestování! 

Koneckonců to může mít i po mně – cestování miluju! Jenže tady narážíme na kámen úrazu – jsem totiž a bohužel hrozně nesamostatná a nesmělá a velmi se podceňuji 😧

Jenže chcete-li vychovat silné a sebevědomé děti, které se v tomhle světě neztratí, ale naopak budou umět obstát, nemůžete být nesamostatný, nesmělý a sebepodceňující se rodič! A tak jsem rozhodnutá s těmito svými nešvary zatočit! 

A tak když přišly velikonoční prázdniny a s nimi otázka, co budeme dělat – nepojedeme někam??? Vnímala jsem tam jasnou šanci, jak na sobě zapracovat! 😆

Stalo se tedy, že má velmi šikovná dcera našla parádní chatu přes Airnbn, já jsem ji v záchvatu sebedůvěry objednala a zaplatila, a dokonce se mi podařilo přesvědčit i mladší syny k vcelku dobrovolné účasti! Dobrodružství mohlo začít! 

A začalo – navigace selhala hned po půl hodině, vcucla nás ucpaná Praha (podotýkám, že do Prahy zásadně nejezdím, protože mě představa řízení v našem hlavním městě děsí!). Naštěstí benzínu bylo pro tuhle chvíli dostatek (docházel až cestou zpátky!) a vidět bylo do dlouho (podotýkám, že nesnáším jezdit za šera a za tmy, páč blbě vidím a taky mám velmi bujnou fantazii!)

Do Liberce jsme kupodivu přijeli jen s 15 minutovým zpožděním, ovšem moje vysoce citlivá nervová soustava reagovala začínající migrénou (a ta se stupňovala a vydržela až do konce pobytu! Cestu domů už jsem musela absolvovat pod práškama 😬).

A pak už hurá ubytovat se 🤩 Chatička byla miniaturní a načančaná. Z obrázků jsem si vysnila, že spím (sama) v podkroví, ale než jsem se tam vůbec dostala, obsadily ho děti! No nevadí, však celá ta akce byla kvůli nim a chtěla jsem, aby si to užily… Smířila jsem se tedy s gaučem v obýváko-předsíni a aspoň to SAMA mi klaplo! 😆

Přišel čas na náš společný seriál, na který jsme se všichni těšili (já i proto, že bude chvíli ticho a já vydechnu a budu regenerovat. Ovšem z nějakého důvodu ze seriál nestáhnul v češtině, přestože psali cz.dabing! Nezbylo mi tedy, než předčítat titulky… Tak jsem si svůj odpočinkový čas úplně nepředstavovala!

Nejmladší se těšil ještě na chvilku čtení, ale to už jsem nezvládla. Promiň Olíku! 

Noc byla klidná. Ale probudil nás déšť. Škoda. Minulý den, který jsme strávili ještě ve škole, v práci a na cestě, bylo krásné slunce. Co teď? Co podnikneme? Na výlet se nám úplně nechtělo.. a někdo navrhl ZOO. V Liberecké mají bílé tygry – to je rarita! A tak jo. Shoda byla výrazná, dohady krátké, mohlo se vyrazit! 

ZOO vzdálená asi 6 km a tak mi přišlo jednodušší jet autem!!! To jsem se asi zbláznila! Když jsem za další půl hodinu jela po kolejích v těsném závěsu za tramvají, protože navigace nás dvakrát zavedla do slepé ulice, byla jsem lehce hysterická. Eli se mě snažila konejšit a přesvědčit, že to bude dobré. Na každém kroku policajt a já pořád nevěděla, jestli můžu jet za tou tramvají! Pak už i Eli mlčela. Nejspíš si přestala být jistá, že to bude dobré! 

Chvíli jsme ještě kroužili po Liberci – jako správní vidláci jsme chtěli ušetřit za parkovné! Všude měli ale nějaké zóny! A tak jsme nakonec stejně skončili na parkovišti u zoo – a ejhle, bylo zdarma! 

A pak to konečně bylo parádní! Vysvitlo sluníčko, udělalo se teplo a čas v Zoo byl skvělej ♥️ Moc lidí tam nebylo a tak jsem se ani nebála o Olíka, kterej neustále chvátal dopředu a často se nám ztrácel (vždycky se naštěstí našel). U opic jsme strávili dobrou hodinu! To vám bylo lepší než televize! Chvíli drama, chvíli romantika, chvíli i s detektivní zápletkou! 😄

Pak přišla ta horší část – cesta domů. Opět jsme jeli po kolejích, ale tak nějak mi přišlo, že tam jezdí i ostatní a že je to tedy asi normální. Stres se hned snížil o polovinu! Jen migréna se všemi těmi zážitky navyšovala…

Druhý večer – seriál opět s titulkama 😬 Trochu dětského hašteření k tomu, ale já se vezla na vlně euforie, jak jsem to všechno zvládla! Škoda jen, že ráno už musíme balit. Měla bych ještě tolik nápadů, co všechno bysme tady mohli podnikat… 😊

Balení jsme zvládli v klidu. A cesta domů už byla, oproti projíždění Libercem, jednoduchá! 😄 Ale protože jsem nechtěla přijet domu moc brzo – přišlo mi to škoda, bylo zase hezky 😄 – vytáhla jsem děti ještě do zábavního lesoparku. Mně se tam líbilo moc – miluji lesy ve všech jejich podobách, tedy i lesy uzpůsobené pro dětské hraní. Ale mý tři děti už jsou asi moc velký. Neocenili to…

A tak, abych zmírnila jejich trauma, rozhodla jsem se udělat jim radost a splnit jejich přání – zastavit se cestou v IKEE na nekonečném kalíšku! Asi jsem zapomněla, jak to dopadlo naposledy!?

Moje migréna došla vrcholu a já se potácela po centru Černý Most a sháněla pilulky (naštěstí sehnala a tak po příjezdu domů konečně začala bolest ustupovat! Dřív to nestihla!!!), děti v mezičase konzumovali drinky v nekonečné kelímku. Obnášelo to vydatné a časté čůrání cestou, večer doma při vybalování, i během noci! Ale co bylo horší, posunulo to Oliverovo již tak hyperaktivní nastavení do nedozírných rozměrů. Nechybělo mnoho a lítal by… Uf.

Ale celkově to bylo moc hezký a já jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem to všechno zvládla a dokázala zařídit, zorganizovat, odřídit.. udělat hezký pro děti a současně si to i užít ♥️😄 Takže jo, Už se těším na nějakou další akci! (A prej příště už to zvládnu k moři, říkají děti!!! Myslím, že mě trochu přeceňujou 🤔 Ale vlastně je to hezký, jak mi fanděj! 😄 Minimálně jsem jim dobrým příkladem toho, jak člověk může sílit překonáváním překážek! 😆

Úterý je mým volným dnem. Tedy relativně volným – nejvolnějším, co v hektickém životě sólo mámy s třemi dětmi můžu mít 😁 A protože jsem ho chtěla strávit fakt užitečně a produktivně, dala jsem si hodně záležet s plánováním! No posuďte sami 😄

8:30-930 připravuji se na zkoušku z koučingu

9:30 až 10:30 šiju plováky

10:30 až 11 cvičím

11-12.30 chystám adventní hru do družiny

12:30 až 13:30 mám obědovou službu ve škole

13: 30-14.30 hodina klavíru

14: 30-15.30 Zkouším nachystat výrobek, který budeme dělat v družině na jarmark

15.30-16.30 vyrábím přáníčka na Vánoční jarmark

16.30-17 připravuji adventní kalendář pro svý děti

Tak to by bylo vše. Mohlo by to klapnout, když to mám takhle hezky rozepsané, že?! Jen teda tam nějak moc nemám svoje děti, ehm 🤔 ale dobrý, od 17 do nějakých 21.30 zbývá spousta času, který můžu věnovat jen a jen jim! 😊

A realita?

Měla jsem takovou nepatrnou intuici, která mě varovala, že ani s takhle dokonale rozepsanými povinnostmi a plány to nemusí úplně klapnout. Stačí, že nějaké dítko onemocní – známe to všichni, že!? Ale rozhodla jsem se tuhle možnost si nepřipouštět!

Dobře, žádné dítko neonemocnělo, ale přihlášky na střední školy se musí podat do 30.11, což znamená čtyři dny! A komunikace s doktorkou vázla… A tak můj jediný volný den v týdnu, který jsem chtěla věnovat svým projektům, vypadal o dost jinak, než byla původní představa! 😶

8:30 – já a Eli vyrážíme směr doktorka (Dle očekávání je v tuhle dobu největší provoz, ale dřív jsme to nestihly, páč vypravovaly ještě kluky)

9.10 – jsme u doktorky – dle čekávání je vcelku plná čekárna. My chceme sice jenom razítko, ale nemocní mají přednost!

9.50 – doktorka vyřešena! Krom času tam stráveného a minus značná částka, se kterou jsem počítala na nákup, jsem si i vyslechla, že bysme to neměly nechávat na poslední chvíli! (Ano ano, vím, ale timemanagement není moje silná stránka! A jsem s 3 dětma sama, tak prosím o trochu pochopení 🙏 Mj. proto jsem si tenhle den pokusila tak skvěle rozvrhnout!!!)

10.10 Teď ještě pošta – dle očekávání je narváno – asi už se posílají vánoční dárky! 🤔

10.30 pošta vyřešena

10.40 No a když už jsme v tom městě, jdeme mrknout do oblíbeného krámku s věcma z druhý ruky – To jsme neměly dělat – zásek + poslední peníze utraceny za nezbytně nutnej svícínek.

11.20 – vyrážíme domů. Mý plány na dopoledne s mýma projektama berou za svý! Budu ráda, když se stihnu vzpamatovat a dát rychlý kafe, než vyrazím na obědovku!

11:40 – jsme doma – alespoň ta cesta zpět že byla rychlá! Kafe na ex, vybalení nákupů a běžím do školy 🏃‍♀️ Celý můj dokonale vymyšlený den se rozpadl na malý kousky! Vzdávám to! Dneska už na plnění plánů zvysoka kašlu! Možná to zkusím zase příští úterý – můj jediný volný den 🤔😎

Už ani nevím, kolikátým rokem děláme tuhle oslavu, ale je to fakt dlouho! Je to už naše tradice 🤩♥️

Jako dítěti mi dušičky přišly smutný. Jezdilo se na hřbitovy, na hroby se dávaly věnce, a nic veselýho jsem na tom neviděla. 

Když se mi ale narodily děti  (a když teda trochu povyrostly 😄), udělali jsme si jednou takovou hezkou, vzpomínkovou dušičkovou slavnost. Upekli sušenky, nakrájeli jablka, vytvořili oltář, kam jsme dali tyhle dobrůtky a spoustu svíček, a taky fotky našich blízkých zemřelých. Děti ho vyzdobily podle svého gusta ještě spoustou milých drobností 😍 

A ještě jsme těm našim drahým zesnulým napsali dopisy a nakreslili obrázky (každý podle svého gusta 😁)

Hodně času jsme strávili u fotek. Probírali se jimi, vzpomínali, smáli se… Byl to nádherně propojující čas ♥️ A i kdyby to neocenily dušičky, pro mě to byl čas významný! 🌷

A pak jsme svíčky zapálili a nechali je hořet celou noc. Děti už dávno spaly, ale já ne. Úplně mě ta atmosféra pohltila. Vzpomínala jsem tak intenzivně, až jsem měla pocit, že duše jsou přítomné… Tak to už jsem se pak začala trochu bát a raději se přesunula do jiné místnosti🫣😂

A tak se nám to celé nějak zalíbilo, že si tenhle krásný rituálek děláme každý rok zas a znovu! 

A mě letos čas s fotkama pomohl i jinak! Měla jsem zase nějaké těžší období, kdy mi všechno přišlo těžké a na prd a k ničemu.. Ale díky těm fotkám jsem si uvědomila, že to tak vůbec není! Že už toho mám hodně moc krásného za sebou a hodně moc věcí jsem dokázala! 

A tak nejen že tady koukám na ty svý milý, co už tu nejsou, ale ještě mi je dobře sama se sebou ♥️ A to je moc, moc důležitý!

A jak vy slavíte dušičky? Máte nějaký svůj rituál? Je to pro vás čas těžký, nebo naopak krásný? Podělte se…

Tak za sebou máme první týden nového školního roku. A myslím, že jsme jej úspěšně zvládli 💪 Všichni přežili a moje migréna, která přichází, když je více stresu, byla jen decentní! 🥳

Vstupovala jsem do něj s rozhodnutím, že hned po dětech je můj vnitřní klid to nejdůležitější. Můžete hádat, jak dlouho mi vydržel?! Správná odpověď je, že to byl ještě srpen, kdy jsem cítila první záchvěvy neklidu 😬

No a se školní docházkou a mojí prací v družině to propuklo naplno!

Ale tak něco jsem se za ty prázdniny naučila! 😄 Snažím se vnímat, co mi tělo říká. Snažím se se pravidelně zastavovat a pokud v sobě cítím neklid a stres (takže skoro vždy 😦), prodýchat ho. Uzemnit se – vnímat své nohy, vnímat své spojení se zemí. 🧘‍♀

A pomáhá to ❤️ Důkazem toho je moje migréna! Poslední rok byla mou věrnou průvodkyni! 🙁 Stačil menší stres a už jsem ji citila v hlavě… a tenhle první týden rozhodně beze stresu nebyl!

A tak jsem často dýchala a často kořenila 😄🧘‍♀ A světe div se, kamarádka migréna se sice stavila, ale jen na otočku…

A já si furt říkám, že to sakryš musí nějak jít, ten život v klidu! A že to určitě není nijak těžký, Jen je to prostě zapomenutý. Už to neumíme, ale dřív to bylo normální. Lidi makali, to ne že ne, ale nebyli tak vystresovaní a přetížení, jako jsme my teď!

A já cítím, jak mý tělo potřebuje změnu! Touží po klidu! Nechci se furt někam hnát a něco nestíhat!

Je teda jasný, že coby solomatka pracující v družině a ještě k tomu vysoce citlivá, nemám úplně ideální startovní pozici 🤪 Ale já se jen tak nevzdám! Mý heslo tohohle školního roku je „hlavně klid, však ono se to neposere!“ (Ti, co nemají rádi sprostá slova, prominou! Ale tohle nastavení potřebovalo sílu a ráznost! 😂)

Vítejte v novém školním roce 😄
Budu vám pravidelně podávat zprávy, jak se mi daří naplňovat mý předsevzetí 😉

PS: A stejně si myslím, že nejdůležitější je to, aby nám na tomhle světě bylo krásně! ❤️🌺

Z prázdnin jsem měla krapek obavy. Vy, kdo jste sólo rodiče, to nejspíš znáte. Skloubit práci, péči o domácnost, zábavu dětem a třeba při tom najít i trochu té letní pohody pro sebe, vyžaduje vysoké manažerské dovednosti 😅

Ale všechno klaplo, bylo dobrodrůžo i ta pohoda u vody 👍🚣‍♂️ Užila jsem si rodinu, potkala kamarády, které jsem dlouho neviděla. Cestovala po Čechách křížem krážem. Viděla Mácháč (za deště), Znojmo (za pařáku), Zlín (jen tak letem světem), Tábor (nádraží 😄) a spoustu dalších zajímavých měst. Spala pod širákem, pod plachtou, ve stanu, na chatě… Plavala v průzračné vodě bazénů i v zelených místních rybníkách. Vzdělávala se na kurzech, dobrovolničila na festivalu. Přečetla jednu knihu, uklidila půlku bytu, naplánovala si družinu na příští rok. A hlavně – fakt si to užívala se svýma dětma ❤️

No a tak se nějak nemůžu ubránit smutku, že zase přišel konec prázdnin! 🙁 Jako ostatně každý rok 🤨

Co s tím? Nerada žiju ve smutku! A tak se podle té, momentálně tolik skloňované, mindfulness snažím žít tady a teď! 😄

Slyším, jak na okna bubnuje déšť (a nemůžu se ubránit pocitu,že je hnusně a co teda budeme s dětma celý den dělat?! 😬). Vnímám horký hrneček od kávy a její vůni (ale co ta chuť?! Proč se to mlíko zdrclo?!). Koukám na svý děti, když spěj a říkám si, jak jsou úžasný. (A tak o půl hodiny později přemýšlím, proč se vůbec nedokážou domluvit a už se zase vražděj?!)….

No však to znáte, vy co jste rodiče 😄 Takovej normální život se vším všudy 😂

Asi proto se mi nechce rozloučit s prázdninama! Přes všechno to věčný balení a cestování jsme byli nějaký uvolněnější, radostnější, hravější…

Ale tak si říkám, že je to jen na mně, jestli si tohle naladění udržím i nadále! Jen malý kroky, malý plány, každodenní malý radosti… A to by bylo, aby to nešlo!

A pak si budu za rok opět říkat, že už jsou tu zase ty obávaný prázdniny! 😂

Krásnej konec prázdnin vám všem a pohodový vykročení do novýho školního roku 🍀

Tak jsme zase po nějaký době hlídali Mekáče. Pro děti radost, pro mě další dítě. Ale naštěstí docela šikovný dítě, takže jsem byla vystresovaná a vyčerpaná jen o psí chlup navíc 😄

Tentokrát nám ani nezanechal na truc nadílku před dveřma, kterou jsme při jeho minulým hlídání schytali, že jsme si dovolili ho na hodinu opustit! Ale teskné a úpěnlivé vytí si tedy neodpustil, přestože sám víceméně nebyl 🙄 (Asi má nějaký traumátko z doby před námi, tedy doby tulácký irský. Zdá se, že vedle sebe potřebuje svýho dospěláka. Jakmile jsem odešla a on zůstal jenom s dětma, začal se projevovat velmi srdceryvně!).

No a tak mi ho pravidelně děti vodily do družiny, kde působil pozdvižení nejen svou rychlostí a nadšením pro běh, ale i jménem 😆 Mezi oblíbené aktivity tohoto týdne tak přibyla hra na honěnou s Mekáčem, výcvik Mekáče, snaha naučit ho aportovat a jeho venčení (tedy tahání na vodítku po areálu, v případě starších dětí i kousek za areál školy). No, tvářil se všelijak, ale aspoň nevyl! 😁

Co by na to řekl páníček, to teda netuším!? Ale říkat nemohl nic, páč si jezdil na sjezdovkách v daleký Francii 😄 Posílal psovi pozdravy a mně úžasný fotky se zasněženýma horama a blankytně modoru oblohou, zatímco my se tu blátili lesníma cestama, mokli, mrzli a všeobecně si „užívali“ hnusnej začátek března. A neříkal nic i proto, že jsem mu posílala jen ty krásnější fotky, kde byl Mac vysmátej, spokojenej, nadláblej či spící… 😆

A tak jsme ten tejden přežili ve zdraví psychyckým i fyzickým – já, děti i pes! A užili si to 😁 Přestože dogsitting znamenal víc práce, víc starostí, víc plánovaní, tak taky znamenal víc tulení, hraní, mazlení, radosti… prostě přibyl další parťák do rodiny a bylo to moc prima ❤️

A já si uvědomila, že už konečně nastal čas, kdy si zase můžu dovolit mít svýho psa. Že už je naše situace stabilizovaná – finančně, energeticky, emocionálně.. a že mi tenhle parťák vlastně dost chybí! Mimojiné jsem totiž Mc využívala ke svým emocionálním výlevům, stížnostem na děti a život a tak dále 😆 A dělalo mi to tuze dobře!

Dík Mekáči 😊❤️

Vesnička, kopce a lesy kousek za Žďárem nad Sázavou. Plány byly jasné a nezdály se být nijak komplikované. Jenže znáte to, člověk míní a Vesmír mění (za Vesmír si dosaďte cokoliv dle libosti 😉 Já to svádím na něj 😁)

Plány – dobýt pramen Sázavy a Svratky, prozkoumat Velké Dářko (největší rybník na Českomoravské vrchovině), zúčastnit se masopustní veselice v nedaleké vsi, zapsané v UNESCU (ta veselice, ne ta ves 😁) a na závěr omrknout zámek ve Žďáru nad Sázavou + poutní kostel na Zelené hoře (opět UNESCO).

Realita – pramen Sázavy dobyt, avšak za cenu vysílení a mokrých bot po zbytek prodlouženého víkendu 😫 Místo avizovaných 3km k prvnímu cíli jich bylo asi 7. Když jsme zkusili zkratku, brodili jsme se po kolena sněhem. Když jsme se drželi cest, klouzali jsme po ledových plotnách. Tam, kde mapy kreslily lesní pěšiny, byly jen potoky, strouhy, brázdy, pokácené stromy a sníh.

Do penzionu jsem se vrátila zbitá, jak po celodenní tůře do hor, a totálně promočená, protože krom stojaté či valící se vody zespoda padala i ta z nebe. A boty!? Nové, krásné boty, které měly jedinou vadu – byly spíš do města než do terénu, potažmo terénu sněhového. Držely docela dlouho, ale nakonec to vzdaly 😫 A v mokrém stavu vydržely, nechápu to, až do konce pobytu! Ani přetopený pokoj nepomohl 🥴 Možná to byla jejich verze protestu proti mé umanutosti, že přeci i městské boty zvládnout výšlap do zasněžených lesů! (A protože jsem jim věřila na 100%, náhradní jsem si nezabalila! 😬)

Jo a na pramen Svratky jsme se tedy zvysoka a zmokra vyprdli! Možná příště!?

2.den – v mokrejch botách výšlap kolem Dářka – krásná krajina ❤️ Cesty ale i tenhle den pod vodou a na ledu. (Čekala jsem přes noc změnu! 😆 K lepšímu samozřejmě 😁) Někde ani ty cesty nebyly, jen voda! Protože mokřady… a únor a tání… plus občas pršelo, občas lilo. V půlce výletu začalo foukat a to tak, že moc.

Snažila jsem se tu parádu si užívat – příroda fakt krásná! Ale mokrý nohy mi to komplikovaly 🥴 Bejt slunce a teplo, neremcám! Jenže nebylo ani jedno 🙄

Naštěstí nás po pár hodinách čekal přetopenej pokoj a nachystaná večeře, takže na všechny útrapy jsem rychle zapomněla 😊

3.den – akce masopust – protože se konala masopustní veselice v naší vesničce, oželeli jsme tu zapsanou v UNESCO – nafotili si veselé místní maškary a navečer si s nimi připili v jejich hospůdce. Bylo to milý ❤️ Mám ráda, když nejsme jen cizáci na výletě, ale jsme tak trochu součástí místa, i když jen na pár dnů 😊

A na závěr ještě návštěva Žďáru – zámku a poutního kostela na Zelené hoře (též zapsaného v UNESCU) – já už bych tyhle parády klidně oželela, ale parťák ne! Ty prej musíme vidět, když jsou tak slavný 😁 Mokrý boty a po chvíli všechno další, neb lilo. Do toho vichr a páč Zelená hora byl pěknej kopec, fučelo tam ještě o významnej chlup víc! 😬 Počasí, že by psa nevyhnal, takže ten nás chlupáč byl fakt nadšenej! A poutní kostel se zrovna opravoval, no ne!? Vydrápali jsme se teda nahoru proti větru a dešti, abychom omrkli parádní lešení a nakoukli bránou do rozestavěného dvora – s tím, že pes dovnitř nesměl a tak moknul venku, na největrnějším místě, chůdě 😞

Následují hodina a půl v autě tak byla balzámem na duši i tělo. V autě bylo sucho a teplo! 😆 Ještěže umím tak rychle zapomínat na všechna příkoří – už po příjezdu domů jsem si říkala, že to byla super akce a že se těším, až zase někdy vyrazíme! 😆

Jojo, abychom si vážili obyčejných všedních dní, stojí za to občas vyrazit za jejich hranice 😁

Taky to tak máte?

Tak se mě včera dcera zeptala, jestli bych ty svý neustále přicházející trapasy nechtěla sepisovat, že by se z nich časem mohla vydat kniha! Musím uznat, že je to zajímavá myšlenka! 😄 Zas a znovu si říkám, jestli se to děje i ostatním lidem a jenom o nich nemluví, anebo jsem v něčem jiná a ty trapasy a fuckupy prostě přitahuju nějak víc..!? Odpověď zatím neznám, nikdy jsem po ní nepátrala. Ale asi začnu sondovat 😄

A co že se mi přihodilo tentokrát? Asi po pěti letech mimo scénu jsem zase vyrazila na jeden geocachingový event. Moc se mi nechtělo. Přišlo mi, že už si s těmi lidmi nemám kdovíco říct. Ale byla tam kamarádka, kterou jsem chtěla potkat. A tak jsem zadupala odpor a pochybnosti, sebrala odvahu, a vyrazila.

První zrada přišla už se změnou místa. Ta hospoda se jmenovala pořád stejně, jako před lety, ovšem o pár set metrů změnila místo! Naštěstí jsem se do non-stopu, který byl namísto ní, neodvážila, a tak si nejspíš ušetřila další trapas. Prostě jsem hledala, až jsem po půl hodině našla! Zpoždění tedy 2x akademická čtvrthodinka… V mém případě, kdy všichni z gc komunity znají můj bloudící talent, omluvitelné 😄

Další nepříjemnost znáte vy všichni, kdo nosíte brýle – ač používám jistej zázračnej ubrousek, zamlžil se mi zrak hnedle po vstupu, a tak jsem ještě na dlouhých schodech čistila skla a tápala v šeru… uf, to už byly nervy! Ke klidnému a sebevědomému entrée mi to rozhodně nepomohlo 😬

A pak přišla ta hlavní – nejzáludnější – chvíle! Vstoupím do přeplněné hospody, přes šmouhy na brýlích pátrám po známých tvářích a přitom se nechtěně opřu o stěnu, potažmo o vypínač – TMA! Celá hospoda bučí! Ouje, pardon, mačkám vypínač, ovšem druhej – a zde další záludnost – proboha proč ovládají televizi vypínačem na světlo!? A ještě k tomu hned vedle toho na světlo!!!? A to už jsem myslela, že po mně budou házet pullitry, neb právě sledovali sčítání při volbách!!! Neee, to neee 😫

Takže „ahoj Kejky, tebe jsme dlouho neviděli! Jen nám příště prosím tě nevypínej ty volby, jo!?“

Myslím, že zase nějakou dobu na gc event nepůjdu!!! 😆

A teď můžu položit onu otázku – taky se vám neustále dějí takovýhle „zvláštní“ věci? 🤪

Vánoce mám moc ráda. Ale taky jsem vždycky ráda, když jsou úspěšně za námi! 🥳 Úspěšně znamená, že jsme je všichni přežili ve zdraví, a to nejen fyzickém, ale i psychickém!

S mojí vysoce citlivou náturou, dvěma pberťáky a jedním hyperaktivním mladším školáčkem je tohle vždycky nejisté!

A tak jsme opět přežili (a snad si to všichni i užili 😊). Samozřejmě, kdyby to bylo na dětech, užívaly by si to víc – bez nucených akcí a procházek a omezování cukroví a počítačů, ale já si zkrátka nemohla pomoc ☺️ Možná to znáte – jednou jste rodič a některý věci jsou pro vás prostě nepřekousnutelný 😁

Celá vánoční zábava začala Olíkovou horečkou, bolavým břichem a doprovodnými příznaky 🥴 Přemýšlela jsem, jestli návštěvu rodiny v Krkonoších zrušit, odložit, anebo potíže prostě ignorovat, případně zatajit. Všichni se přeci tak těšili!

Lhát neumím, ale spolupráce s Vesmírem mi docela jde, takže nakonec jsme vyrazili! 🙂

Ve Vrchlabí nás přivítal vydatný déšť, který vydržel celé ty 3 dny našeho pobytu! Podotýkám, že při našem startu byl sníh snad i v Praze!

Ale stejně tak, jako nemoci před odjezdem na prázdniny, patřilo k vánoční tradici i hnusné a deštivé počasí, takže vlastně jsem s tím počítala. S čím už jsem nepočítala, byla i nemocná část rodiny, takže jsem si je moc neužila 🙁

Zato jsem si v tom deštivém a sněhově rozbředlém hnusu užila běhání po obchodech, protože část ratolestí nechala nakupování dárků na tu úplně nejposlednější chvíli! Ooo, jak já miluju Pepca a Dmka a Pompa a Kiky a všechny tyhle obchodní řetězce! 🥴 Myslím, že mám vybráno na rok dopředu!!!

Abychom nějak ukrátili čas do toužebně očekávaného času rozbalování dárků, vyrazili jsme do kina. Avatar 2 je fakt krásnej! Ale dlouhej! A když ho pustěj v 19h, 7 letý dítě je napůl nemocný a tudíž docela unavený a celý emocionálně naměklý (vynechme moje napětí z očekávání úprku na toaletu), nepřekvapí vás, když vám řekne v půlce filmu, že se mu chce spát! Ha! Chvíle stresu, ale nakonec Avatar rozjel akci, já poskytla náruč, a všichni jsme zvládli vydržet až do konce! 😅

Z dalších akcí se vyvedl bouldering. Ovšem pravidla jsem si přečetla až poté, co jsme všichni (krom jednoho puberťáka, kterej odmítá většinu výprav a tudíž odmítl i lézt po stěně, zůstal válející se na žíněnce – jo, uznávám, taky fajn zábava 👍) a tak jsem pak několik dní měla namožené svaly 🤪 (Děti nic neříkaly. Nojo, děti jsou děti a jejich svaly si asi zvýšené aktivity ani nevšimly!). Ale jo, bylo to vtipný 😁

A pak samotná nadělovací akce! Jasně že všichni dostali, co si přáli. Ale… někde se asi stala komunikační chybka!? Přestože jsem slyšela „přeju si toto“, bylo mi sděleno, že vlastně daleko víc si ratolest přála „tamto“.

Hm, stále přemýšlím, jak to tedy příště udělat líp. Co může pomoc, aby se mi TOTO a TAMTO nepopletlo!? Ale zatím jsem na to nepřišla!

Každopádně mám celý rok před sebou, takže nepodléhám panice, ani splínům, příští rok to dozajista nebude jiné! 😆

Co bylo, bylo! A teď si pojďme užívat rok 2023 😍

Krásné dny s chutí nového roku, Kejky

Nemám ráda zimu. Respektive nemám ráda, když mi je zima! 😄 A proto se mi do Krkonoš, na naši letní chatu, ani trochu nechtělo. No ale bylo potřeba zazimovat, dřív jsme to nestihli, takže co naplat, vyrazili jsme! Ostatně lepší teď, na konci listopadu, než později, že!? 😆

Přivítala nás zasněžená zahrádka a teplota na nule. To vlastně nebylo tak zlé. Ale klima v chatě bylo obdobné. To už bylo na moji teplomilnou povahu o poznání horší.

Každopádně musím říct, že my lidé dokážeme být velmi tvární a přizpůsobiví. Zas a znova mě to nepřestává fascinovat! 3 dny „chladové terapie“ jsem zvládla na výbornou, bez fyzické i psychické újmy – ba naopak, cítím se velmi posílena 😁

Když si vzpomenu na první studené dny a jak mávaly s moji křehkou psychikou – nálada byla stejně mrazivá, jak to počasí! A teď, když si uvědomím ten posun – tělo i mysl se naladily, zkrátka přijaly chlad a šero do svého života. „Momentálně to tak je a chvíli ještě bude, tečka.“ Je zbytečné plýtvat energií na splíny.. energii potřebujeme na přežití 😆

A tak jsem na chatě, omrzlá, ale spokojená, hrabala listí, natírala kůlnu, opečovávala záhonky. Z plných plic vdechovala ten nádhernej, čerstvej podzimní vzduch, kochala se mlhama nad kopcema a horama a pak si v chatě užívala nádheru teplýho čaje.

Po ránu v chatě sice 4stupně, ale venku o ty 4 míň, takže vlastně super. 😄 Vzpomínám na zimní čundry a nic mi nechybí! Kadibouda vedle chaty. Teplej čaj kdykoliv se mi zamane. I vodu na nádobí si ohřeju, takže nemusím máčet ruce v zamrzlym potoce… Jó, na čundry v zimním čase už jsem asi pohodlná (nebo stará?! 🤪).

Člověk se pak vrátí prochladlej a špinavej, ale šťastnej. 😊 A zase si váží svýho pohodlnýho, teplýho domova, kde je všechno na zmáčknutí čudlíku…

Jojo trpíte-li na podzimní splíny, tak jako já, doporučuju si občas dopřát extrémnější prožitek 😉

Krásné podzimní dny, Kejky