Tak se konečně, po několika úvodních článcích, dostávám k tomu, o čem jsem chtěla psát – tedy k úsměvným historkám ze života 🙂 Kladu si ovšem otázku, jestli bych sousloví „úsměvné historky“ neměla nahradit spíš slovem „trapasy“, ale možná je to jedno – posoudit může laskavý (a určitě tolerantní :-D) čtenář 🙂

Prázdniny jsme zahájili v německém lázeňském městečku Bad Fussing. Nemám příliš zkušenost s lázněmi – vlastně tato byla moje první – ale čekala jsem, že to bude místo poklidné, tiché a pomalé. Nemýlila jsem se 🙂 Většina místních lidí byla ve věku 60+. Byli usměvaví, milí a rozvážní.. ale jejich poklidné rozpoložení se příliš neslučovalo s energií mých dětí, obzvláště s naladěním našeho nejmladšího, tedy 7letého O. Ač jsem se snažila jej usměrňovat a umravňovat, výsledkem byla jen vyčerpaná matka, ještě zběsilejší O a naštvaní všichni okolo… 😮 Jak dny ubývaly, přestávala jsem být tak přísná… O má prostě takovou náturu! Pro matku patřící do kategorie vysoce citlivých lidí a introvertů zároveň tedy dost velká výzva! S mými ubývajícími silami však alespoň na našem pokoji vládla atmosféra vlídnější…

Přesto jsem si říkala, že nesmím vyměknout úplně, jinak děti „zvlčí“ a ze mě bude služka! Takže poslední večer, po důkladné úvaze, jestli je výhodnější večeři nachystat sama (v klidu, rychle bez nepořádku), nebo po dětech vyžadovat zapojení se, jsem zvolila variantu dvě! Stálo mě to drahocenné síly navíc a výsledek!? Ten byl k popukání!

Takže: „O, ty prosím dones tyhle nakrájené housky na stůl ven. Budeme jíst venku, že jo? Je tam tak hezky…“ (pro dokreslení situace – bydleli jsme ve třetím patře rozlehlého postaršího hotýlku, v apartmánu měli mini stůl s 2 židlemi na chodbičce mezi 2 pokoji, anebo stůl na velkém balkoně. Přišla mi tedy mnou podaná informace zcela jasná!). E (14letá slečna), ty prosím nachystej okurku. A (11letý skoro puberťák) ty dones sýry a máslo atd… všechno klape, ke stolu zasedám já a E (A zmizel na wc, to je tak na půl hodiny odmlka) a O? Kde je O!? Prohledáváme byt, protože známe poťouchlé O.nápady.. otevíráme skříně a čekáme úlek po jeho výpadu… nic. Ani ve skříních, ani pod postelemi.. nic!

Posílám E za babičkou (bydlí na stejném patře s dalším vnukem), případně za dědou (bydlí v 1. patře, s dalším vnukem). Třeba to pochopil tak, že jíme u nich!? I to jsme dělávali… Ovšem ani tam nebyl O nalezen 🙁 Začínám cítit lehký záchvěv paniky! (to se mi s O stává docela často, ale přeci jen, v Německu je to jiné.. ani se nedomluví 🙁 ).

A pak ho přivádí babička, která z nějakého důvodu vyšla před hotel – seděl na schodech, prozpěvoval si, v ruce talíř s houskami! Na dotaz, co tam dělá, odvětil, že dnes večeříme v parku a tak na nás čeká! Ale že už ho to nebaví, že už čeká dlouho! No chápete to!? 😀 Můj milovný syn se opět neztratil… a večeřeli jsme všichni pospolu, jen o půl hodiny a mnoho nervů později!

Všem sólo matkám držím palce, ať přežijeme dobu dětství našich ratolestí ve zdraví: 😀

Na dovolenou do Německa nás naši pozvali již půl roku zpátky. Dovolené se musí plánovat a zamlouvat dopředu, to je jasné 🙂 A jelikož já jsem řidička-neřidička, odmítám jezdit i do Prahy, jezdím jen naučené blízké trasy, sem tam se mi během toho půl roku udělalo nevolno při představě cesty za hranice. Ale bylo to ještě daleko… i když zbývaly již jen dny, bylo to stále daleko… odmítala jsem si díky stresu s cestou ničit své křehké nervy a tak na ni raději příliš nemyslela 🙂

No a pak jsem ke svému velkému údivu zjistila, že strach přešel! Nebyl! Když jsem si cestu představovala, nic zvláštního jsem necítila. Jen klid a přesvědčení, že to půjde. (Možná jsem zapomněla podotknout, že v plánu bylo jet za autem rodičů, tudíž kdyby se cokoliv mělo pokazit, nebyla bych na to sama… a cestu by mi ukazovalo bílé auto před námi! Snadné!).

Ale protože v mém životě bývá málo co snadné a podle plánu, tak ve středu večer lehl nejmladší syn s horečkou. Jo, už je to tady… jen tak snadno mi to neprojde! Přestala jsem se bát, tak byla potřeba nějaká jiná záludnost! 😮 Vlastně mě to až tak nepřekvapilo… ale otázka byla, co teď s tím!? Vyrazit i s totálně zničeným O (i když na druhou stranu to mohlo znamenat relativní klid v autě, neb jinak je O hyperaktivní torpédo), zkusit ho udat tatínkovi, nebo den vydržet, ale pak jet bez jistoty bílé vlajkové Octavie před námi i případné pomoci rodičů na cestě!? Každá z možností měla své mouchy… ale dle hesla, vyčkej a nějak to dopadne, to dopadlo! O dostal ráno k horečce ještě průjem, ovšem tvářil se statečně a odhodlaně, a tak jsme vyrazili!!!

Zbytek příběhu již není nijak dobrodružný – cesta byla dlouhá, předlouhá, prokládaná pauzami na O toaletu v lese a doprovázená jeho skučením v autě.. ovšem díky technickým vymoženostem jsme ji zvládli ve zdraví (pomineme-li O, který ve zdraví ani nevyrazil). Hotel nás uvítal příjemným klidem – přijeli jsme totiž do lázeňského města kde se vyskytují převážně senioři – a my všichni znaveně odpadli… pro tento den vítězství! Trochu se bojím, jak to bude vypadat, až se O udělá dobře 😮 Senioři mají asi raději svůj klid… no, uvidíme. Držte palce! Možná příště zvolíme nějakou destinaci s dětským duchem… 🙂

Prázdninám zdar!

Ještěže mám zrovna teď nějaké lepší období, co se týče energie, protože jinak už bych asi ryla ústy v zemi! 😮 Když končil víkend, který trávím většinou bez dětí, protože jsou u tatínka, a mám tedy TEORETICKY čas se zregenerovat (proč to nefunguje, úplně netuším!? 😮 Možná je to moje hyperaktivní povaha anebo nezdravá potřeba se neustále hnát dál a dál, jakoby TADY A TEĎ nebylo dostačující!?), říkala jsem si, že jediné, co si přeji, je KLID! Naprosto jasné přání, ne? 🙂 Takže bych čekala, že to podle všech těch moudrých pouček o tom, jak si přát, abychom byly vyslyšeny, může (a bude) fungovat! Ovšem to bych asi nesměla mít přes týden na krku 3 děti, družinu a jako brigádu šití plováků, které teď všichni nezbytně nutně potřebují! (Jo a v družině si naplánovat celoroční hru, která právě teď vrcholí a obnáší to mega velké organizování a stres a nervy a řešení a plánování…).

No a tak tu máme půlku týdne – dokonce speciální den, protože narozeninový, a mne hned na úvod přivítala vyteklá lednice a na whatsupu zpráva, že plováky již zase dochází (přestože mám pocit, že nedělám nic jiného, než šiji, lepím, stříhám a řeším jejich dodávku… 😮 Kde je ten plánovaný a očekávaný klid!?

Do toho je tento týden přezkoušení (protože si život možná i trochu komplikuji dětmi v komunitní škole a tudíž zapsanými v domácím vzdělávání), zahrádka křičí po pozornosti a péči (naštěstí je jen malá!) , děti volají po akcích typu koupaliště, a doma to vypadá, jako kdyby vybuchla atomovka (oblíbené rčení mé maminky 🙂 ). A já si stále dokola říkám: „klid, klid, klid..“! Nějak to přeci musí jít! Klid je přeci jen o nastavení mysli, nebo ne!? A tak to zkouším 🙂

Mojí silnou stránkou totiž je, že se nevzdávám! 😀 Kdybyste ale měly radu, jak toho vytouženého klidu docílit, aniž by to stálo takové úsilí, sem s ní 😉 Komentáře jsou tu od toho 😉

Krásné letní dny..