Tak jsem pro vás měla připravený text, jak to všechno jde, když prostě chcete. Ale to moje CHCI dopadlo úplně jinak, než byla původní představa (ouje, nějak častá zkušenost! Jen stále nechápu, co mi tím Vesmír chce říct!?)

Pořád si stojím za tím, že můžeme dokázat vše, o čem sníme, ale moje včerejší bylinkové setkání pro ženy mě zase krapek skrouhlo 🙁

Měla jsem tedy již napsaný optimistický text a ten chtěla jen doplnit o krásné fotky ze setkání – plné bylin, radostných žen, společného sdílení a tvoření – ale přišla pouze jedna žena 🙁

A na mne opět zaútočila má stará známá POCHYBNOST SAMA O SOBĚ! Je to pěkná potvora, jestli ji znáte! Srazí vás na kolena, uvede do deprese, zašlape do bahna… „Nic neumíš, nic nedokážeš, nic se ti nedaří a tak už radši nic dalšího nezkoušej!“ No, nebyl to lehký večer…

Jenže když o tom tak zpětně přemýšlím, byl to opravdu neúspěch? Anebo naopak?

Když si totiž vzpomenu na dobu před pár lety, bydleli jsme s dětmi v azylu, a ke konci to bylo již cokoliv jiného, jen ne láskyplné prostředí, které bych svým dětem (ale i sama sobě) chtěla dopřát! Posléze se povedl posun – pronájem ve starém podkrovním bytě již nabízel možnost více tvořit podle svých představ, ale přišla další zkouška v podobě samoty během covidu a následně první práce po mateřské. Z té jsem měla nejdřív neskutečnou radost, než mi došlo, že moje duše trpí – ve skladu, mnoho hodin při monotónní činnosti, která mě pomalu ale jistě začínala ubíjet…

A teď!? Teď bydlíme v parádním bytečku, v podkroví naší školy. Okolo lesy, lesy a zase lesy. Moje srdce plesá ❤️ A práce – jsem družinářka – jak pestré, kreativní, svobodné… A krom toho všeho štěstí mi ještě zbývá čas na mé projekty! Tetelím se blahem! 😁

A to, že tenhle jeden projekt, který mě mj.hrozně moc baví, zatím nedopadá podle mých představ, přece vůbec nic neznamená! Jsou to první krůčky!

A tak pouštím svoje zklamání a raduji se z velmi soukromého bylinkového setkání 😊 I když jen ve dvou, bylo to obohacující a inspirující ❤️

Díky za ně!

PS: A nám všem, odhodlaným mámám, držím palce! 😍

Kejky

To se tak přihodilo, že jsem vyrazila s dětmi a se školou na adaptační pobyt. Takový prodloužení prázdnin – byla má představa 😁 Ehm. Jak už to chodí (tedy alespoň v mém životě!) – dost se tahle představa odchylovala od výsledné reality! 🤭

Já vám nevím, stává se to snad všem lidem!? Je to běžné? Nebo je to specifická součást mého příběhu??? Ať si totiž naplánuji cokoliv, dopadá to a vypadá zcela jinak 😅

A tak se snažím příliš neplánovat. Ovšem, nedělejte si představy – to je už na mně vyšší level! To se teprve musím naučit! 😆

A tak moje PŘEDSTAVA o třech dnech v Českém Ráji na školním adapťáku začínala ubytováním na chatce v areálu, od dětí vzdálené tak akorát, abych je nemusela vidět a slyšet, pokud bych nechtěla, a mohla, pokud by mi už chyběly. REALITA – ubytování ve společném prostoru se všemi ostatními dětmi i dospěláky! Chatky byly obsazené jinou školou 😕 Zdi byly nejspíš z překližky, možná i z papíru – výhoda – sousedící děti byly pěkně pod kontrolou…

PŘEDSTAVA č.2 – děti potkám jen když na ně budu mít nápadu x REALITA – jak je již z výše napsaného jasné, děti byly všude a stále! 😬 Prodloužené prázdniny se nekonaly!

PŘEDSTAVA č.3 – když budu chtít (a potřebovat) ticho a samotu, vyrazím do lesů x REALITA: „Dito, prosím tě, pomůžeš nám s dětmi? Hodila by se nám nějaká tvořivá dílnička…“ 😬

PŘEDSTAVA č.4 – bude krásné slunečné babí léto x REALITA – v den příjezdu lilo non-stop, druhý den už jen pršelo a občas i chvíli nepršelo, třetí den (tedy den odjezdu) – už i vysvitlo slunko! (Občas prudká přeháňka – abychom si náhodou moc nemysleli 😄) Takže balení a nošení věcí do auta se při správném načasování – což se ne všem povedlo – dalo zvládnout i v suchu (já byla v té druhé skupině – proč!? Ani nevím! Asi protože JÁ 😆)

PŘEDSTAVA č.5 – budu radostná, vyklidněná , plná elánu, energie a dobré nálady x REALITA – od příjezdu mě pobolívala hlava – lehce rozhozená z reality, která se vůbec neshodovala s mými představami, ale zároveň i hodně moc nadšená z celé téhle akce, jsem si brzy přivodila (ne)slušnou migrénu, která začala ustupovat až třetí den, tedy den odjezdu! 😐

No a v tomhle duchu to celé proběhlo! 😆 Tak nějak ovšem probíhá i celý můj život, takže nic překvapivého… vlastně i proto píši tenhle blog, abych povzbudila svými veselými historkami ty, kteří mají třeba občas pocit, že život nevypadá podle jejich představ 😉 Nemusí to nic znamenat – snad jen to, že bychom se měli učit nelpět na našich představách – a možná si je vlastně ani tolik nedělat 😆 Pak zákonitě nepřijde zklamání, ale jen radost, potažmo překvapení, cože nám to ten život zase nachystal za výzvy! 😉

Krásné podzimní dny, Kejky

Asi už jste se setkaly s myšlenkou, že psaní deníku vděčnosti má velký smysl a ozdravný efekt. Já si jej píši již pár let a je neodmyslitelnou součástí mé každodenní rutiny 😁 Musím říct, že na něj mám silný návyk 😆 Projevuje se to tak, že když pár dní nepíši, cítím obrovský přetlak! Vděk potřebuje ven! 😂

A když se mi pak někdy stane, že mám splín a potřebuji utěšit, mám po čem sáhnout 😉 Často to naštěstí nebývá – zdá se, že pravidelné praktikování vděčnosti vede k radostnému a spokojenému životu bez potřeby se v něčem (často to něco znamená sama v sobě) příliš šťourat 😊 Čím dál víc si také dokáži cenit každodenních maličkostí a obyčejných všedních zážitků. ❤️

Včerejší zápisek tak ze mne přímo vytryskl! 😁 (nojo, měla jsem opět pár dní skluz 😅). A mně tak nějak přišlo na mysl jej tady s vámi posdílet 🌺

Tak tedy včerejší vděčnost:

„Je zajímavý, jak se u mě (ve mně) střídá pocit, že mi nic moc nejde, nic neumím a nic nedokážu, s pocitem, že umím, zvládnu a dokážu! 🤔 A teď zrovna frčím! 😁 Možná je to i tím sluníčkem… Sedím venku a píši si COPOV (pracovní název pro můj deník vděčnosti. Tzv.Co se mi povedlo 😉). No a mám pocit, že toho na jednu sólo mámu s třemi dětmi za zadkem není málo!

🌺 Takže – frčím v kurzu Insta sada pro tvůrce a ladím si svůj insta brand – chci ho mít fakt krásnej! Je to moje forma tvoření a moc mě to baví!

🌺 V hlavě to zas jede! 😀 Valí se jeden zajímavej nápad za druhým a já jen zapisuju a zapisuju – čas na zpracování přijde (Určitě! Snad!? 🤔😅)

🌺 Konečně je slunečný den a já zase po dlouhý době nasbírala pár bylin a plodů na sušení! 🍀 Šípek, květ měsíčku, květy lichořeřišnice.. ). A okolo je toho ještě spousta spousta! Jen si udělat čas!

🌺 Mám předpřipravenej mejl pro ženy ze Swapprague k akci 1.udržitelný obchoďák – když se zadaří, třeba pro vás, sólo mamky, budou mít nějakou slevu či zvýhodnění! ❤️

🌺 A taky jsem konečně vzala do ruky sešit a začala si dělat brainstorming k otázce, čím bych se do budoucna třeba mohla živit, aby to bylo to moje – srdcový… no a nějaký nápady vzešly, i když se zatím zdají být víc než šilený! 🤣

🌺 A dnes jedou děti s tatínkem do kina, což znamená, že budu mít i navečer chvilku času pro sebe! ❤️ Samozřejmě budu uklízet a vařit a chystat si družinu, ale třeba zbyde i nějaká ta chvíle na moje milovaný věci!!!? To bych fakt ráda! 😁“

A jak to máte vy? Píšete si deník vděčnosti? Pomáhá vám procházet životem lehčeji? Dejte do komentářů palec, pokud ano 😉

Nejsem věřící, ale kostely mám moc ráda! Vždycky tam na mne dýchne atmosféra nekonečnosti a velkoleposti života. Uvědomím si, jak jsou mnohé mé trable malicherné a odcházím pak s pocitem spokojenosti, že je vše tak, jak má být. Že i ty těžké chvíle (tedy ty, které já jako těžké vnímám – protože pro leckoho by třeba nijak zatěžující nebyly! 😁) mají v mém životě místo. Díky nim rostu, sílím, posouvám se… ač někdy s velkou nechutí 😊

A taky se mi na kostelech líbí, že i když navštívím jakýkoliv, v kterékoliv zemi, všechny mají stejně magickou a povznášející atmosféru! Škoda, že nemáme v naší vesnici kostel, asi bych do něj chodila pravidelně v rámci udržení své psychické pohody… 😁

S vámi jsem ale chtěla sdílet jeden konkrétní příběh, který mne samotnou překvapil. Byla to ještě akce prázdninová – hned v prvním týdnu v Německu s mými rodiči, mými dětmi a dětmi mé sestry. Psychicky tedy docela výživné 😅 Hodně dětí, každé v jiném věku a rozpoložení (2x puberta, 2x nastupující puberta, 1x hyperaktivní mladší školák, vzhlížící ke všem těm prebuberťákům a puberťákům, takže možná ještě náročnější, než oni všichni dohromady! 🙄). Velké vedro (mé přecitlivělé povaze nedělá úplně nejlíp). Rodičovské nevyžádané rady a společný výlet do nedalekého městečka na hrad.

Byla jsem ten den již od začátku nějaká nenaladěná a s přibývající teplotou, kilometry i únavou dětí (a vlastně i nás dospělých) moje nenálada začínala nabývat obřích rozměrů 😕 Projevuje se to pak tak, že jsem na všechny okolo nepříjemná až hnusná, a zpětně na sebe naštvaná, nešťastná, že jsem se zase nedokázala ovládnout a řekla něco nepěkného, nebyla dostatečně citlivá atd atd…

Bylo mi to opět moc líto – chtěla jsem, aby ten den byl hezký. Abychom si výlet všichni užili! A místo toho jen sváry a hádky a zamračené obličeje 😕

A pak jsme se šli podívat do místního kostela. Každý to vnímal jinak, některé děti jen nakoukly a zmizely, jiné chvíli poseděly, jiné (respektive jeden jediný, onen hyperaktivní! 😄) proběhly kostel sem a tam a kdyby to šlo, tak i shora dolů a obráceně! A já si sedla úplně vzadu, do růžku lavice, a začala si prosit o naladění na své dětičky. A vytrvala jsem, i když už jsem byla v kostele sama (a tudíž by bylo spíš vhodné řešit, kde mé dětičky jsou! 😁 Ale co, snad s babi a dědou!). A pak přišel tak nádherný pocit – takové vnitřní naplnění láskou a soucitem – úplně mě to zavrtalo do lavice a nechtělo pustit!

Nejsem věřící v klasickém slova smyslu, na Ježíše ani Pána Krista nevěřím, ale ten zážitek byl tak silný, že si říkám, zda bych neměla svůj náhled na víru přehodnotit!? I když, možná je to jedno, v co věřím. To, že jsem z kostela odešla úplně jinak naladěná a po zbytek dne byla tou „správnou“ mámou (tak, jak já si ji/sebe představuji), bylo to podstatné!

Byl to neskutečně krásný a hluboký zážitek a já si ho v sobě hýčkám i nadále! Vědomí, že se můžu vnitřně vyladit a přeladit díky takovémuto ztišení a sebenaladění, je velmi posilující a povzbuzující! Jsem často s dětmi sama, bez dospěláka ke sdílení svých trablí a starostí, a tak vědomí, že tu sílu a stabilitu mohu najít sama v sobě, je pro mne nedocenitelné!

Musela jsem posdílet 😊
vaše Kejky

Jsem takový přemýšlecí typ. Ráda (a věčně) přemýšlím o tom, co mi právě prožitá zkušenost dala, čím mě obohatila, co se z ní můžu naučit… a stejně tak ráda přemítám o čase nadcházejícím. Co mě asi tak čeká, jak to zvládnu a ustojím, co nového se naučím, dozvím a objevím. I jaké zajímavé lidi na té své cestě potkám 😊

Kromě toho, že jsem přemýšlecí typ, jsem i člověk nadšený životem. Na všechno to nové, co mě čeká, se těším! Nové zážitky, zkušenosti, příležitosti..

Samozřejmě ne vždy, to bych lhala. Jsou chvíle, kdy se dny následující zdají být ukryté v šedi a nic moc pozitivního před sebou nevidím. Ale těch je naštěstí méně. A já vím, že i ty jsou cenné! Skrz ně rosteme a sílíme, vím vím 🙂 A protože já ráda rostu, snažím se být vděčná i za tyhle horší dny.

Tak to by byl trochu delší úvod k článku o tom, co mi dalo léto 😄 K takové mé malé prázdninové revizi 🙂

Nebylo toho málo a za mnohé jsem na sebe patřičně hrdá. (Tohle zvědomování si svých úspěchů a pokroků je součástí mé práce na sobě. Ač je mi již 45 let, mám sebevědomí čerstvě vylíhlého ptáčete a se sebeláskou jsem na tom též dost bledě 😳)

1. Odřídila jsem cestu do Německa! Já, která odmítá jet i jen na kraj Prahy! 😁

2. Absolvovala jsem regresi. Přestože jsem ji 2x odložila a po 3. mě večer před ní chytla taková migréna, že to vypadalo na další její zrušení. Sezení (tedy spíš ležení 😄) bylo výživné, fest jsem si jej odmakala, ale světe div se – ledy se pohnuly! Něco se změnilo a mně je o velký kus lépe a lehčeji!

3. I ona napomohla změně mého mindsetu – oproti dřívějšku jdu do výzev! Chci zatočit se svou plachostí a bojácností! Cíleně (ovšem po malých krůčcích) jdu do akcí, které jsou za hranicí mé komfortní zóny. A všemy póry nasávám ten pocit, jak celé mé já sílí! 🙂❤️

4. V rámci posilování mé sebedůvěry a sebepřijetí navštěvuji s dětmi koupaliště! Možná vám to přijde směšné, ale pro mne velká výzva! Ač mi mé milé tělo slouží bez nejmenšího reptání, já vůči němu reptám víc, než je zdrávo! 😳 (divím se, že je ještě zdrávo!) A tak se koupaliště stala mým trenažérem v přijímání vlastního těla! 😁 A další překvapené WOW, ono to jde!

5. Ač byly prázdninové plány jasné – dovybalit z listopadového přestěhování a nachystat novou celoroční hru do družiny – zcela se mi vymkly z rukou! 😄 Místo toho jsem začala psát BLOG a následně zkusila i tvorbu na INSTAGRAM. To měl být jen takový pokus, avšak pokus se zvrtl a Instagram se zdá být mojí novou závislostí! 🤭😇

6. Již na jaře jsem si dovolila – pro mne, coby sólo matku, ne úplně levný- kurz o divokých bylinách. A celé léto jsem jím žila! ❤️ Sbírala, zpracovávala, učila se poznávat nové, a radovala se z té záplavy darů, které nám příroda nabízí 🍀 A zažívala pocit hojnosti, což v současné době není tak snadné.

7. Další krásný prožitek, který mi byl dán, se týkal mého soužití s dětmi. Nevím, jak to mají jiné sólo mamky, ale mne moje role a pozice mnohdy přivádí do úzkých. A představa, že nemáme žádný plán, žádnou akci a třeba ani žádné další lidi v dosahu, mi naháněla předem hrůzu.

Pak jsem si ale dovolila tyto obavy pustit. Nějak prostě bude! A já se budu snažit udělat ten čas hezkým pro sebe i pro děti.

A opět přišlo velké WOW! Ty chvíle byly leckdy tak krásné! ❤️ Prostě jen já a děti. Konečně čas pouze pro nás! Bez jiných rušivých zásahů… A tak i obyčejné odpoledne u vesnického rybníka naplnilo mé nitro dokonalým pocitem uspokojení ❤️ Čisté bytí – tolik potřebné a chybějící v běžném toku života…

8. A pak jsem se přihlásila na jednu naprosto úžasně vypadající školu a objevila jeden báječný festival, který jsem letos sice nestihla, ale stihla jsem se přihlásit coby dobrovolník na příští rok! 😊 A to jsou pro mne velké výzvy a velká očekávání a těšení se! ❤️

No uznejte sami, je toho docela dost! 😄 A já bych určitě vymyslela ještě další body, ale mám pocit, že už by můj příspěvek nikdo nedočetl! 😂 Raději tedy končím a přeji krásný vstup do nového školního roku 😉
Kejky

Psí příběh začíná už v mém dětství – od mala jsem toužila mít psího kamaráda. Na střední škole to konečně klaplo, a pak již vždy byl po mém boku nějaký chlupáč. Pak ale poslední z nich odešla do psího nebe a než jsme se rozkoukali, přišel rozchod a s ním i období těžší, chudší, náročnější po všech stránkách. Na psa nebyl čas, peníze, energie a vlastně ani nálada. Jak však čas postupoval, situace se stabilizovala a touha mít po boku psího parťáka sílila. Jenže tu byl taky strach, jestli bych dalšího člena do rodiny vůbec zvládla. Jestli bych už tu energii, čas i peníze navíc našla…!?

A pak přišla myšlenka zkusit si to „nanečisto“. Vzít si pejska do dočasné adopční péče, než se mu najde trvalá rodina. Geniální myšlenka! Kdybyste někdy potřebovali vyzkoušet, jak to s pejskem máte vy, můžu doporučit 😉

K nám přišel úžasňáckej lurcher Mac. Až z dalekého Irska. Byl vyplašenej, smutnej, plachej, neuměl nic, nechtěl nic… ale učil se velmi rychle a den ode dne byl větším kámošem i parťákem. ❤

Děti si ho zamilovaly hned, já bojovala s únavou a neustálým stresem, cestu k němu jsem si tedy chvíli hledala. Mísily se ve mně pocity lásky a přijetí s pocity, že tohle nedám. Protože Mac byl zkrátka další dítě a já byla sama s třemi, z toho jedním malým a dost náročným. Chodila jsem spát o hodinu později, vstávala o hodinu dřív, a coby vysoce citlivá žena byla v permanentním napětí, aby byl Mac šťastnej…

A tak jsem prozatím psího parťáka vzdala. Ovšem v srdci už byl! Byly to tedy smutné chvíle, kdy jsem si představovala, jak se s ním budeme muset rozloučit, až najdou vhodnou rodinu. Ale rozum tentokrát vítězil před emocemi.

Nakonec (a naštěstí) vše vyřešil můj přítel. Vždycky si přál psa, ale nikdy si nemyslel, že by ho mohl mít, protože byl věčně v práci anebo na tréninzích. Doma víceméně jen přespával. Ale i u něj v srdci už Mac byl zarytej. A tak se našel adopční táta a Mac mohl v našem životě zůstat! ❤

My si ho občas půjčíme na hlídání, užijeme si akční a nabité dny plné psí lásky a energie, a pak ho zase rádi odevzdáme a užíváme „klidu“ 🙂

Chci se s vámi podělit o moc milý zážitek! Můj nejmladší (7let) mi dává hodně zabrat. Já, bývalý muž, dcera i prostřední syn jsme tiší, jemní introverti. A O? Ano, hádáte správně – neuvěřitelné množství energie, hluku a akce pohromadě! (Po kom!? Nerozumím tomu 😮 ) Miluji ho, ale jsou chvíle, kdy interakci s ním vůbec nezvládám 🙁 A dnes byl zrovna takový náročnější den.

O nedokázal svoji energii krotit – bylo ho všude plno, až moc, a vadilo to nejen mně, ale již i ostatním. Ke konci dne jsem tedy jela z rezerv, kterých ovšem nemám nadbytek. Hrozilo nebezpečí výbuchu.. a následně kolotoč výčitek, jaká jsem to matka, když neovládám své emoce, na děti křičím atd atd… možná to znáte 🙂

Z posledních sil jsem se snažila být mu dobrou mámou a nenechat ho napospas večerním neřestem, tedy pasivnímu sledování populárních youtuberů. Nabízela všemožné aktivity a vlastně doufala, že nic z toho nebude chtít dělat, ale dojde k závěru, že čas jít spát 🙂 Místo toho nakonec souhlasil s noční procházkou a chtěl víc a dál a dobrodružněji (to jsem si trochu naběhla! 😮 Poučení – nenabízet nic, co vlastně doopravdy nechceme!) Ale když jsem zoufale padla do postele, přišel s krásným nápadem – po tom těžkém dni mi udělá masáž!

No proč ne, aspoň již můžu jenom nečinně ležet, možná bude občas potřeba nějaká slovní reakce… skutečnost však předčila mé představy! Bylo to úžasné! Ty malé dětské ručičky masírovaly tak, že jsem si připadala jako u profesionálního maséra 🙂 Z té čiré radosti se mi vrátila energie a já byla schopná ještě naladěné konverzace, což jen zesílilo můj pocit, že umím být i dobrou mámou 🙂 A tak celý tenhle čas před spaním dokázal změnit moji nenáladu i O.hyperaktivitu. Byl najednou klidný, jemný… krásně jsme si povídali o jeho dětském světě.. a já se cítila tak naplněná svou mateřskou rolí a láskou, jako už dlouho ne!

Tím by celý tento příběh mohl skončit, ale ráda bych posdílela i jeho vyústění – cítila jsem potřebu ocenění O.snahy – kdybych šla k masérovi, bez řečí zaplatím za jeho službu – a tak jsem O.zaplatila 🙂 Měl velkou radost a domluvili jsme se, že to může být taková jeho brigádka – on bude mít možnost si přivydělat a já získala svého osobního maséra!!! 😀 Kdo by to byl čekal, kam až nás zavede tenhle náročný den! 🙂

Prázdniny jsou v plném proudu a tak, abychom nevypadli ze cviku a pracovního naladění, pustili jsme se s M (přítel) do bourání a znovustavění chatky mých rodičů. Ta stará už byla tuze stará a protože se tak nějak sešly čas, energie i finance, vrhli jsme se s vervou a elánem do obnovy 🙂

Mé představy o týdnu v Krkonoších však byly zcela jiné! Tak jako často, vůbec nekorespondovaly s reálnými plány! Achjo, jak já to jenom dělám!? 😮 Kdybych se víc soustředila na to, co mi M o plánech v akci CHATA říkal (a ne jednou!), nemusela bych pak procházet fázemi zklamání, frustrace, naštvání…

Ale to já ne! Poslouchám jen tak na půl ucha, protože už se vidím ve svém skoro rodném městě, představuju si, koho všeho potkám, kam vyrazím, jak si užiju hory, kamarádky, rodiče, sestru, nádhernou přírodu, městečko, kavárny… A realita!? Loupu asfalt ze střechy, pálím ztrouchnivělé dřevo, přidržuji, podávám, natírám… a v mezičase chystám snídaně, svačiny, večeře, kávičky… a vylaďuji napjaté chvilky, protože to já se svou vysoce citlivou povahou umím bravurně! A když pak nesměle špitnu, že bych si odskočila za nějakou kamarádkou, je mi rázně vysvětleno, že to nelze, že tohle není dovolená, ale stavíme přeci chatu! Vždyť jsme se o tom bavili (ehm, já se o tom tedy příliš nebavila.. a zdá se, že ani moc nevnímala, když se o tom bavil M. Na tohle jsem taky expert! Sakriš. 😮 )

A v noci „klepu kosu“, protože ač červenec, jsme na horách!

No a tak byla i menší krizička, pobrečela jsem si. Nutno však dodat, že je to chata mých rodičů, M to dělá zcela dobrovolně, ve svém volném čase, nabízené peníze za práci odmítá, maká jako šroub, pomocníky jiné nechce! Takže se vracím ke svému oblíbenému „neremcám, makám“, a makám! 🙂

Do toho všeho si spálím ramena, protože jak makám, nevšimnu si, že je pařák a slunce má fakt sílu! Zničím si oblíbený barefootky, když si do nich několikrát vrazím hřebík, protože těch se tu válej mraky, ovšem mně při balení nedošlo, že tohle celý bude brigáda na stavbě a ne dovča! Svou novou sukni zašpiním tak, že je jen ve hvězdách, zda se ji podaří ještě vyprat a bude tudíž na parádu, nebo už na věky jen na brigádu! A projdu si partnerskou krizí, kdy už mám opět tendence se rozcházet, protože prostě všechno je nějaký moc náročný!

No a pak je tu spousta krásnejch chvilek, kdy usínáme s hvězdama nad hlavou, buděj nás ukřičený sojky, na nekončícím ohni grilujeme papriky a žebra (co byly původně pro psa, ale vždyť je tam ještě tolik pěknýho masa 😀 ). Unavení, ale spokojení sledujeme, jak pod našima rukama vzniká něco novýho, a sníme o tom, jaký to bude parádní, až (jestli) se to všechno povede!

A ono se to povedlo! No, posuďte sami 😉

A já zase cítím vděčnost! Za tohodle skvělýho chlapa, kterej vlastníma rukama postavil novou chatu pro moji rodinu! Za počasí, který nám přálo (slejvák přišel přesně v tu noc, co už jsme se mohli nastěhovat pod střechu 🙂 ). Za rodiče, kteří nám dělali skvělý zázemí a nosili vše, co jsme si jen vymysleli. Za psa, kterej to celý vydržel, přestože není zvyklej být celý dny zavřenej na zahradě, a ještě se tvářil vesele 🙂 A za sílu, kterou mám, a odhodlání, který je mi dáno! Že se dokážu vždycky znovu a znovu oklepat, vstát a jít dál! Jojo, za tohle děkuju opravdu hodně! 😀 A celkově, že se celá tahle akce vydařila! Nebylo to lehký, ale stálo to za to! 🙂

Návrat nebyl snadný. Spíš naopak, byl hodně náročný. V pátek jsem odevzdala děti v brzkém odpoledni a zbytek dne probrečela. Ani nevím, proč!? Prostě na mne dopadla tíha celého světa. To se mi občas stává. Ale jak už jsem zmínila, jsem bojovnice a skrz růžové brýle hledím na svět častěji, než přes ty tmavé (i když, také jsem 100% blíženec a tak se u mne osobnosti střídají v pravidelných intervalech – taková Jekyll a Hyde v ženském podání 😮 ).

Kdyby to šlo, zalezla bych do peřin a ubrečela se do spánku, ráno se probrala opuchlá a s bolavou hlavou, ale snad už bez deprese… ovšem plány byly jiné – sraz v Praze a tradá do lesů na čundr. K cestování jsem cítila odpor, k Praze jsem cítila odpor, dokonce i ke své drahé polovičce jsem cítila odpor. Ale ze setrvačnosti jsem se zabalila, domov uklidila, vyrazila.. oči rudé jako králík, hlavně se mě neptejte, co se mi stalo! Naštěstí se nikdo neptal, protože to zaručeně funguje jako spouštěč další záplavy slz. M (přítel) již tušil, ve vlaku jsem díky fyzické pasivitě byla duševně aktivní a skrz sms vše vylíčila.. a tak jen chápavě poskytl svou klidnou energii coby oporu.. a mně bylo rázem tak nějak lépe…

A pak přišly lesy, kilometry prochozené svižnou chůzí, dvě chladné noci u ohně (přestože červenec, pocitově spíš konec října! 😀 ) a moje duše se zase nadechla a ozdravila. Zase jsem to byla já – optimistka a snílek. Milovnice života a nových zážitků. Odhodlaná matka i bojovnice za laskavější svět a radostné a naplňující vztahy. Zase jsme to byla já a měla jsem z toho (ze sebe) radost 🙂

Když jsem si lámala hlavu nad tím, proč mi bylo tak ouvej, přicházelo mnoho myšlenek. A výsledkem byl pocit, že toho bylo na jednu křehkou ženu prostě moc! Dle přísloví „stokrát nic umořilo osla“ jsem byla umořena. Proč tohle celé ale píši? Tak za prvé si tím zvědomuji své duševní pochody! 😀 A za druhé budu ráda, když moje zkušenost nějaké mámě uleví.. (Jako dítě jsem zkušenosti jiných neoceňovala, ale čím jsem starší, tím jsem za usnadnění mé cesty vděčnější! 😀 )

Co mi tedy z té příšerné nálady pomohlo!?

1. Změna prostředí (a tudíž i změna myšlenek – vyskočení z kolotoče destruktivních představ. Ale je mi jasné, že tahle možnost není vždy realizovatelná.

2. Sdílení s blízkou duší – v dnešní době technických vymožeností je to snazší, než kdy jindy! Jak mnohdy na všechny tyhle digitální pomůcky žehrám, jsou chvíle, kdy mají mé neskonalé ocenění 🙂

3. Opuštění své komfortní zóny – nejraději bych zůstala doma a týrala se sebelítostí, ale překonala jsem odpor a šla do konfrontace s druhými lidmi a pak do lesů, kde mi nepohodlí pomohlo přeladit mé aktuální negativní naladění.

4. Lesy, lesy a zase lesy! A to je prosím již i vědecky prokázáno – pobyt v lese pomáhá obnovit psychickou i fyzickou pohodu (v současné době stále populárnější lesní terapie 😉 )

5. Papír a tužka (počítač 🙂 ) – vypsala jsem se z toho! To mi funguje skvěle! Většinou vypíšu a zahodím, někdy třeba i spálím. Ale občas, když si daný text uschovám, je pak zajímavé se k němu po čase vrátit. Leckdy přijdou zajímavé AHA momenty!

6. A v neposlední řadě slzy!!! Dovolila jsem si je a cítila, jak léčí, čistí, ulevují! Nebojte se jich 😉

A tak sdílím. Třeba někomu můžou být mé zkušenosti k užitku 🙂

Krásné letní dny

Domů jsem se velmi těšila! Na svoje soukromí, svoji zahrádku, svůj klid… Asi jsem zapomněla, že jsou prázdniny, že bydlíme na vesnici, která je vesnicí s velkým V, a že jsem sólo máma s třemi dětmi! Ouje, mám nějakou krátkou paměť! 😮

Zapomněla jsem také na to, že tady na vsi není kdovíco zajímavého pro děti do činění a že žijeme ve světě technologií, které nad vesnickou nabídkou trávení volného času vítězí na plné čáře! Zapomněla jsem i na to, že s tímto neustálým bojem (technologie x offline svět x děti) mám dost velký problém a stále nevyjasněné hranice!

Takže jsme dorazili domů! A já šílím! A je mi hrozně smutno 🙁 Chybí mi dospěláci (ač rodiče a tudíž dost často nějaké rodičovské připomínky, bylo mi s nimi za zády vlastně moc fajn! Proč si to sakra uvědomím vždy až zpětně!?). V hotelovém pokoji nebylo třeba neustále řešit nepořádek v dětských pokojích a ve finále i ty technologie mi vadily nějak méně!

Je mi smutno. Byly to svým způsobem bezstarostné chvíle a chybí mi 🙁

No nic, dost bylo stížností… takže co teď? Jak naložit s časem a dětmi doma? Moc známých tu zatím nemáme, bydlíme tu jen chvíli. Moc peněz jako sólo máma také nemám, takže akce můžeme dělat jen finančně nezatěžující.. a děti jsou každé tak jiné – každé chce něco jiného a nejméně ze všeho to, co vymyslím já!

Možná to znáte, možná je to normální… ale já si v těchto chvílích připadám dost nenormální 🙁 Tíží mě smutek a to tak, že mě táhne ke dnu… nic se mi nechce, nic mě nebaví… snažím se usmívat, snažím se být tu pro děti, ale pak to všechno bouchne, protože jsem uvnitř tak nespokojená… No, možná znáte i tohle!?

Každopádně teorii znám! Opečovat se 🙂 Díky vám, že jsem si tu mohla „poplakat“ a zpětně nahlédnuto, je mi to jasné… opečovat své potřeby. Vykomunikovat je s dětmi. Není tu další dospělák, jsou tu jen ony… Případně sama se sebou – taková procházka o samotě, ta umí naladit a pomoc! Ok, jdu se projít 🙂

Mějte se krásně, léto je přeci tak nádherné a vše záleží jen na našem úhlu pohledu… přestávám fňukat, děkuji za dočtení a klidně piště, co pomáhá vám, když vás zaskočí tíseň a smutek 😉