To bylo tak – začít by se dalo tím, že se mi narodila dcera (a pak syn, a pak ještě další syn 😆). A ta dcera rostla, až vyrostla do krásy a také do krásného věku 16 let, kdy se stává samostatnější a má zcela jasno v tom, po čem touží. A velmi touží po cestování! 

Koneckonců to může mít i po mně – cestování miluju! Jenže tady narážíme na kámen úrazu – jsem totiž a bohužel hrozně nesamostatná a nesmělá a velmi se podceňuji 😧

Jenže chcete-li vychovat silné a sebevědomé děti, které se v tomhle světě neztratí, ale naopak budou umět obstát, nemůžete být nesamostatný, nesmělý a sebepodceňující se rodič! A tak jsem rozhodnutá s těmito svými nešvary zatočit! 

A tak když přišly velikonoční prázdniny a s nimi otázka, co budeme dělat – nepojedeme někam??? Vnímala jsem tam jasnou šanci, jak na sobě zapracovat! 😆

Stalo se tedy, že má velmi šikovná dcera našla parádní chatu přes Airnbn, já jsem ji v záchvatu sebedůvěry objednala a zaplatila, a dokonce se mi podařilo přesvědčit i mladší syny k vcelku dobrovolné účasti! Dobrodružství mohlo začít! 

A začalo – navigace selhala hned po půl hodině, vcucla nás ucpaná Praha (podotýkám, že do Prahy zásadně nejezdím, protože mě představa řízení v našem hlavním městě děsí!). Naštěstí benzínu bylo pro tuhle chvíli dostatek (docházel až cestou zpátky!) a vidět bylo do dlouho (podotýkám, že nesnáším jezdit za šera a za tmy, páč blbě vidím a taky mám velmi bujnou fantazii!)

Do Liberce jsme kupodivu přijeli jen s 15 minutovým zpožděním, ovšem moje vysoce citlivá nervová soustava reagovala začínající migrénou (a ta se stupňovala a vydržela až do konce pobytu! Cestu domů už jsem musela absolvovat pod práškama 😬).

A pak už hurá ubytovat se 🤩 Chatička byla miniaturní a načančaná. Z obrázků jsem si vysnila, že spím (sama) v podkroví, ale než jsem se tam vůbec dostala, obsadily ho děti! No nevadí, však celá ta akce byla kvůli nim a chtěla jsem, aby si to užily… Smířila jsem se tedy s gaučem v obýváko-předsíni a aspoň to SAMA mi klaplo! 😆

Přišel čas na náš společný seriál, na který jsme se všichni těšili (já i proto, že bude chvíli ticho a já vydechnu a budu regenerovat. Ovšem z nějakého důvodu ze seriál nestáhnul v češtině, přestože psali cz.dabing! Nezbylo mi tedy, než předčítat titulky… Tak jsem si svůj odpočinkový čas úplně nepředstavovala!

Nejmladší se těšil ještě na chvilku čtení, ale to už jsem nezvládla. Promiň Olíku! 

Noc byla klidná. Ale probudil nás déšť. Škoda. Minulý den, který jsme strávili ještě ve škole, v práci a na cestě, bylo krásné slunce. Co teď? Co podnikneme? Na výlet se nám úplně nechtělo.. a někdo navrhl ZOO. V Liberecké mají bílé tygry – to je rarita! A tak jo. Shoda byla výrazná, dohady krátké, mohlo se vyrazit! 

ZOO vzdálená asi 6 km a tak mi přišlo jednodušší jet autem!!! To jsem se asi zbláznila! Když jsem za další půl hodinu jela po kolejích v těsném závěsu za tramvají, protože navigace nás dvakrát zavedla do slepé ulice, byla jsem lehce hysterická. Eli se mě snažila konejšit a přesvědčit, že to bude dobré. Na každém kroku policajt a já pořád nevěděla, jestli můžu jet za tou tramvají! Pak už i Eli mlčela. Nejspíš si přestala být jistá, že to bude dobré! 

Chvíli jsme ještě kroužili po Liberci – jako správní vidláci jsme chtěli ušetřit za parkovné! Všude měli ale nějaké zóny! A tak jsme nakonec stejně skončili na parkovišti u zoo – a ejhle, bylo zdarma! 

A pak to konečně bylo parádní! Vysvitlo sluníčko, udělalo se teplo a čas v Zoo byl skvělej ♥️ Moc lidí tam nebylo a tak jsem se ani nebála o Olíka, kterej neustále chvátal dopředu a často se nám ztrácel (vždycky se naštěstí našel). U opic jsme strávili dobrou hodinu! To vám bylo lepší než televize! Chvíli drama, chvíli romantika, chvíli i s detektivní zápletkou! 😄

Pak přišla ta horší část – cesta domů. Opět jsme jeli po kolejích, ale tak nějak mi přišlo, že tam jezdí i ostatní a že je to tedy asi normální. Stres se hned snížil o polovinu! Jen migréna se všemi těmi zážitky navyšovala…

Druhý večer – seriál opět s titulkama 😬 Trochu dětského hašteření k tomu, ale já se vezla na vlně euforie, jak jsem to všechno zvládla! Škoda jen, že ráno už musíme balit. Měla bych ještě tolik nápadů, co všechno bysme tady mohli podnikat… 😊

Balení jsme zvládli v klidu. A cesta domů už byla, oproti projíždění Libercem, jednoduchá! 😄 Ale protože jsem nechtěla přijet domu moc brzo – přišlo mi to škoda, bylo zase hezky 😄 – vytáhla jsem děti ještě do zábavního lesoparku. Mně se tam líbilo moc – miluji lesy ve všech jejich podobách, tedy i lesy uzpůsobené pro dětské hraní. Ale mý tři děti už jsou asi moc velký. Neocenili to…

A tak, abych zmírnila jejich trauma, rozhodla jsem se udělat jim radost a splnit jejich přání – zastavit se cestou v IKEE na nekonečném kalíšku! Asi jsem zapomněla, jak to dopadlo naposledy!?

Moje migréna došla vrcholu a já se potácela po centru Černý Most a sháněla pilulky (naštěstí sehnala a tak po příjezdu domů konečně začala bolest ustupovat! Dřív to nestihla!!!), děti v mezičase konzumovali drinky v nekonečné kelímku. Obnášelo to vydatné a časté čůrání cestou, večer doma při vybalování, i během noci! Ale co bylo horší, posunulo to Oliverovo již tak hyperaktivní nastavení do nedozírných rozměrů. Nechybělo mnoho a lítal by… Uf.

Ale celkově to bylo moc hezký a já jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem to všechno zvládla a dokázala zařídit, zorganizovat, odřídit.. udělat hezký pro děti a současně si to i užít ♥️😄 Takže jo, Už se těším na nějakou další akci! (A prej příště už to zvládnu k moři, říkají děti!!! Myslím, že mě trochu přeceňujou 🤔 Ale vlastně je to hezký, jak mi fanděj! 😄 Minimálně jsem jim dobrým příkladem toho, jak člověk může sílit překonáváním překážek! 😆