O mně

Bylo nebylo, nejdřív byla jedna malá holčička, která žila ve světě fantazie a pohádek. Říká se tomu krásné dětství. Čím byla starší, tím však pohádek ubývalo. I když v duši byla princeznou i nadále, svět přestával být duhový. Stále víc nabíral černobílé podoby a jednu chvíli splynul v nepropustnou šeď. Tomu se říká krize dospívání.

A život šel dál. Někdy snáze, někdy obtížněji, nezastavil se však nikdy, i když si to občas přála. Představy bývaly často jiné, než následná realita, ale to už je možná úděl princezen. Přála si muže na celý život a dvě krásné princezničky (protože klučičí duši zhola nerozuměla – co by si tedy počala s chlapečky!?). A realita? Voila, muž nevydržel celý život a po první holčičce – asi pro útěchu – přišli dva kluci! „Nerozumíš klučičí duši? Nevadí, tady máš možnost ji prozkoumat do hloubky a se vším všudy.“ (A nejspíš potutelný Boží úsměv.)

A takhle to pokračovalo dál. „Nejsi si něčím jistá? Tak tady to máš. Je na čase si tím projít!“

Křehká princezna klopýtala životem, až zjistila, že se z nutnosti stává spíš bojovnicí Xenou. Výhodou téhle proměny bylo uvědomění, že zvládne a vydrží opravdu mnoho! A když to zvládne ona, zvládnou to dozajista i jiné princezny! A proto vzniká tento blog, aby ona jemná žena ukázala dalším křehkým duším, že životem lze kráčet třeba i s koulí na noze, zlomeným srdcem, vyraženým zubem, nebo hlavou v oblacích… Vše je přijatelné! 🙂 A tak vítejte v mém světě, na který často hledím právě skrz růžové brýle 😉

ÚVODNÍ SLOVO II.

To pnutí psát, psát, psát mám odmala. Stále něco někam či někomu píši, až si ze mě kamarádi utahují, že pracuji pro tajnou výzvědnou službu 🙂 A pak jsem jednou – už je to vcelku dávno – potkala Blog. Byl krásný, vtipný, souzněl se mnou (a já s ním :-)), a mne nadchla představa, že bych mohla psát nějak smysluplněji… že by to třeba i druzí (předpokládám tedy spíš druhé) mohli číst a mít z toho v ideálním případě i nějaký užitek, třeba i jen potěšení (toho není v dnešním světě nikdy dost!). Myšlenka zůstala a hlodala. A sílila! 🙂

Začala jsem sledovat jiné blogy, přemýšlet o mých tématech, pátrat na internetu… a to, co jsem hledala, nenacházela. To moje hlavní téma, jako by bylo trochu tabu. (Anebo jsem jen špatně hledala?). O to víc se myšlenka vlastního blogu hlásila o slovo! Možná to znáte – to nepřestávající pnutí, které vás nenechá v klidu. Prostě to buď zkusíte, anebo v sobě stále nosíte myšlenku „jaké by to bylo, kdybych toto udělala..?“. A protože je to již několik let, co žijeme spolu s onou myšlenkou na vlastní blog pospolu, sebrala jsem veškerou svou odvahu, vyškrábala nepatrné zbytky volného času a zkouším, co se stane, když vypustím lva z klece, tedy můj Blog do světa 🙂 Možná to celé skončí fiaskem, ale třeba ne 🙂 (to jsou ty růžové brýle 😉 T o je to, co mě nutí dělat bláznivé věci a i přes neúspěchy se zvedat a zkoušet to znovu!). Každopádně doufám minimálně v klid v duši, když už bude lev vypuštěn 🙂

A co je tedy vlastně mým tématem? Jsem sólo máma s 3 dětmi. Žiji zběsilý, hektický, vyčerpávající a někdy hodně náročný život. Často mi chybí dospělý parťák a jsou dny, kdy mluvím převážně jen s dětmi (anebo sama se sebou). Dny, kdy nemám energii, inspiraci, chuť do života. Chvíle, kdy se pod tím vším hroutím a brečím, že jsem nejhorší máma (a člověk) na Zemi a že jsem nikdy neměla mít děti! No ale naštěstí jsou tady pak ty moje růžové brýle (a snad i nějaká nezdolná nátura!?) – mé děti jsou to nejcennější a nejúžasnější, co mám… mám skvělou rodinu, fajn práci, milé lidi okolo, krásný byteček, malinkou zahrádku, lesy okolo, zdravé tělo a v těchto lepších chvílích i optimistickou mysl, spoustu elánu a bláznivých nápadů, chuť zpívat, tančit a radovat se z každičké chvilky svého života…

Překonala jsem už takovou fůru překážek a vyšla z nich posílena, až z toho vzešel pocit, že bych třeba mohla těmi svými příběhy být povzbuzením a podporou pro jiné sólo mámy, které zrovna vidí svět příliš temný a bezvýchodný. Máme v sobě tolik síly, jen si to leckdy neuvědomujeme!

A tak mě tady máte 🙂 Věčné dítě, které se protlouká životem, jak to jen jde a jak to jen umí nejlépe a snaží se být dobrou mámou, dobrou ženou, kamarádkou, dcerou, sestrou, občankou… moc toho nemám, ale velké srdce a empatickou duši ano 🙂 (a hrozně ráda píši! :-)). A tak budu moc třeba těmi svými články někomu udělat den hezčím, nebo vlít novou energii do žil.. to by bylo skvělé!

Přeji krásné jarní dny