Články

To bylo tak – začít by se dalo tím, že se mi narodila dcera (a pak syn, a pak ještě další syn 😆). A ta dcera rostla, až vyrostla do krásy a také do krásného věku 16 let, kdy se stává samostatnější a má zcela jasno v tom, po čem touží. A velmi touží po cestování! 

Koneckonců to může mít i po mně – cestování miluju! Jenže tady narážíme na kámen úrazu – jsem totiž a bohužel hrozně nesamostatná a nesmělá a velmi se podceňuji 😧

Jenže chcete-li vychovat silné a sebevědomé děti, které se v tomhle světě neztratí, ale naopak budou umět obstát, nemůžete být nesamostatný, nesmělý a sebepodceňující se rodič! A tak jsem rozhodnutá s těmito svými nešvary zatočit! 

A tak když přišly velikonoční prázdniny a s nimi otázka, co budeme dělat – nepojedeme někam??? Vnímala jsem tam jasnou šanci, jak na sobě zapracovat! 😆

Stalo se tedy, že má velmi šikovná dcera našla parádní chatu přes Airnbn, já jsem ji v záchvatu sebedůvěry objednala a zaplatila, a dokonce se mi podařilo přesvědčit i mladší syny k vcelku dobrovolné účasti! Dobrodružství mohlo začít! 

A začalo – navigace selhala hned po půl hodině, vcucla nás ucpaná Praha (podotýkám, že do Prahy zásadně nejezdím, protože mě představa řízení v našem hlavním městě děsí!). Naštěstí benzínu bylo pro tuhle chvíli dostatek (docházel až cestou zpátky!) a vidět bylo do dlouho (podotýkám, že nesnáším jezdit za šera a za tmy, páč blbě vidím a taky mám velmi bujnou fantazii!)

Do Liberce jsme kupodivu přijeli jen s 15 minutovým zpožděním, ovšem moje vysoce citlivá nervová soustava reagovala začínající migrénou (a ta se stupňovala a vydržela až do konce pobytu! Cestu domů už jsem musela absolvovat pod práškama 😬).

A pak už hurá ubytovat se 🤩 Chatička byla miniaturní a načančaná. Z obrázků jsem si vysnila, že spím (sama) v podkroví, ale než jsem se tam vůbec dostala, obsadily ho děti! No nevadí, však celá ta akce byla kvůli nim a chtěla jsem, aby si to užily… Smířila jsem se tedy s gaučem v obýváko-předsíni a aspoň to SAMA mi klaplo! 😆

Přišel čas na náš společný seriál, na který jsme se všichni těšili (já i proto, že bude chvíli ticho a já vydechnu a budu regenerovat. Ovšem z nějakého důvodu ze seriál nestáhnul v češtině, přestože psali cz.dabing! Nezbylo mi tedy, než předčítat titulky… Tak jsem si svůj odpočinkový čas úplně nepředstavovala!

Nejmladší se těšil ještě na chvilku čtení, ale to už jsem nezvládla. Promiň Olíku! 

Noc byla klidná. Ale probudil nás déšť. Škoda. Minulý den, který jsme strávili ještě ve škole, v práci a na cestě, bylo krásné slunce. Co teď? Co podnikneme? Na výlet se nám úplně nechtělo.. a někdo navrhl ZOO. V Liberecké mají bílé tygry – to je rarita! A tak jo. Shoda byla výrazná, dohady krátké, mohlo se vyrazit! 

ZOO vzdálená asi 6 km a tak mi přišlo jednodušší jet autem!!! To jsem se asi zbláznila! Když jsem za další půl hodinu jela po kolejích v těsném závěsu za tramvají, protože navigace nás dvakrát zavedla do slepé ulice, byla jsem lehce hysterická. Eli se mě snažila konejšit a přesvědčit, že to bude dobré. Na každém kroku policajt a já pořád nevěděla, jestli můžu jet za tou tramvají! Pak už i Eli mlčela. Nejspíš si přestala být jistá, že to bude dobré! 

Chvíli jsme ještě kroužili po Liberci – jako správní vidláci jsme chtěli ušetřit za parkovné! Všude měli ale nějaké zóny! A tak jsme nakonec stejně skončili na parkovišti u zoo – a ejhle, bylo zdarma! 

A pak to konečně bylo parádní! Vysvitlo sluníčko, udělalo se teplo a čas v Zoo byl skvělej ♥️ Moc lidí tam nebylo a tak jsem se ani nebála o Olíka, kterej neustále chvátal dopředu a často se nám ztrácel (vždycky se naštěstí našel). U opic jsme strávili dobrou hodinu! To vám bylo lepší než televize! Chvíli drama, chvíli romantika, chvíli i s detektivní zápletkou! 😄

Pak přišla ta horší část – cesta domů. Opět jsme jeli po kolejích, ale tak nějak mi přišlo, že tam jezdí i ostatní a že je to tedy asi normální. Stres se hned snížil o polovinu! Jen migréna se všemi těmi zážitky navyšovala…

Druhý večer – seriál opět s titulkama 😬 Trochu dětského hašteření k tomu, ale já se vezla na vlně euforie, jak jsem to všechno zvládla! Škoda jen, že ráno už musíme balit. Měla bych ještě tolik nápadů, co všechno bysme tady mohli podnikat… 😊

Balení jsme zvládli v klidu. A cesta domů už byla, oproti projíždění Libercem, jednoduchá! 😄 Ale protože jsem nechtěla přijet domu moc brzo – přišlo mi to škoda, bylo zase hezky 😄 – vytáhla jsem děti ještě do zábavního lesoparku. Mně se tam líbilo moc – miluji lesy ve všech jejich podobách, tedy i lesy uzpůsobené pro dětské hraní. Ale mý tři děti už jsou asi moc velký. Neocenili to…

A tak, abych zmírnila jejich trauma, rozhodla jsem se udělat jim radost a splnit jejich přání – zastavit se cestou v IKEE na nekonečném kalíšku! Asi jsem zapomněla, jak to dopadlo naposledy!?

Moje migréna došla vrcholu a já se potácela po centru Černý Most a sháněla pilulky (naštěstí sehnala a tak po příjezdu domů konečně začala bolest ustupovat! Dřív to nestihla!!!), děti v mezičase konzumovali drinky v nekonečné kelímku. Obnášelo to vydatné a časté čůrání cestou, večer doma při vybalování, i během noci! Ale co bylo horší, posunulo to Oliverovo již tak hyperaktivní nastavení do nedozírných rozměrů. Nechybělo mnoho a lítal by… Uf.

Ale celkově to bylo moc hezký a já jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem to všechno zvládla a dokázala zařídit, zorganizovat, odřídit.. udělat hezký pro děti a současně si to i užít ♥️😄 Takže jo, Už se těším na nějakou další akci! (A prej příště už to zvládnu k moři, říkají děti!!! Myslím, že mě trochu přeceňujou 🤔 Ale vlastně je to hezký, jak mi fanděj! 😄 Minimálně jsem jim dobrým příkladem toho, jak člověk může sílit překonáváním překážek! 😆

Úterý je mým volným dnem. Tedy relativně volným – nejvolnějším, co v hektickém životě sólo mámy s třemi dětmi můžu mít 😁 A protože jsem ho chtěla strávit fakt užitečně a produktivně, dala jsem si hodně záležet s plánováním! No posuďte sami 😄

8:30-930 připravuji se na zkoušku z koučingu

9:30 až 10:30 šiju plováky

10:30 až 11 cvičím

11-12.30 chystám adventní hru do družiny

12:30 až 13:30 mám obědovou službu ve škole

13: 30-14.30 hodina klavíru

14: 30-15.30 Zkouším nachystat výrobek, který budeme dělat v družině na jarmark

15.30-16.30 vyrábím přáníčka na Vánoční jarmark

16.30-17 připravuji adventní kalendář pro svý děti

Tak to by bylo vše. Mohlo by to klapnout, když to mám takhle hezky rozepsané, že?! Jen teda tam nějak moc nemám svoje děti, ehm 🤔 ale dobrý, od 17 do nějakých 21.30 zbývá spousta času, který můžu věnovat jen a jen jim! 😊

A realita?

Měla jsem takovou nepatrnou intuici, která mě varovala, že ani s takhle dokonale rozepsanými povinnostmi a plány to nemusí úplně klapnout. Stačí, že nějaké dítko onemocní – známe to všichni, že!? Ale rozhodla jsem se tuhle možnost si nepřipouštět!

Dobře, žádné dítko neonemocnělo, ale přihlášky na střední školy se musí podat do 30.11, což znamená čtyři dny! A komunikace s doktorkou vázla… A tak můj jediný volný den v týdnu, který jsem chtěla věnovat svým projektům, vypadal o dost jinak, než byla původní představa! 😶

8:30 – já a Eli vyrážíme směr doktorka (Dle očekávání je v tuhle dobu největší provoz, ale dřív jsme to nestihly, páč vypravovaly ještě kluky)

9.10 – jsme u doktorky – dle čekávání je vcelku plná čekárna. My chceme sice jenom razítko, ale nemocní mají přednost!

9.50 – doktorka vyřešena! Krom času tam stráveného a minus značná částka, se kterou jsem počítala na nákup, jsem si i vyslechla, že bysme to neměly nechávat na poslední chvíli! (Ano ano, vím, ale timemanagement není moje silná stránka! A jsem s 3 dětma sama, tak prosím o trochu pochopení 🙏 Mj. proto jsem si tenhle den pokusila tak skvěle rozvrhnout!!!)

10.10 Teď ještě pošta – dle očekávání je narváno – asi už se posílají vánoční dárky! 🤔

10.30 pošta vyřešena

10.40 No a když už jsme v tom městě, jdeme mrknout do oblíbeného krámku s věcma z druhý ruky – To jsme neměly dělat – zásek + poslední peníze utraceny za nezbytně nutnej svícínek.

11.20 – vyrážíme domů. Mý plány na dopoledne s mýma projektama berou za svý! Budu ráda, když se stihnu vzpamatovat a dát rychlý kafe, než vyrazím na obědovku!

11:40 – jsme doma – alespoň ta cesta zpět že byla rychlá! Kafe na ex, vybalení nákupů a běžím do školy 🏃‍♀️ Celý můj dokonale vymyšlený den se rozpadl na malý kousky! Vzdávám to! Dneska už na plnění plánů zvysoka kašlu! Možná to zkusím zase příští úterý – můj jediný volný den 🤔😎

Už ani nevím, kolikátým rokem děláme tuhle oslavu, ale je to fakt dlouho! Je to už naše tradice 🤩♥️

Jako dítěti mi dušičky přišly smutný. Jezdilo se na hřbitovy, na hroby se dávaly věnce, a nic veselýho jsem na tom neviděla. 

Když se mi ale narodily děti  (a když teda trochu povyrostly 😄), udělali jsme si jednou takovou hezkou, vzpomínkovou dušičkovou slavnost. Upekli sušenky, nakrájeli jablka, vytvořili oltář, kam jsme dali tyhle dobrůtky a spoustu svíček, a taky fotky našich blízkých zemřelých. Děti ho vyzdobily podle svého gusta ještě spoustou milých drobností 😍 

A ještě jsme těm našim drahým zesnulým napsali dopisy a nakreslili obrázky (každý podle svého gusta 😁)

Hodně času jsme strávili u fotek. Probírali se jimi, vzpomínali, smáli se… Byl to nádherně propojující čas ♥️ A i kdyby to neocenily dušičky, pro mě to byl čas významný! 🌷

A pak jsme svíčky zapálili a nechali je hořet celou noc. Děti už dávno spaly, ale já ne. Úplně mě ta atmosféra pohltila. Vzpomínala jsem tak intenzivně, až jsem měla pocit, že duše jsou přítomné… Tak to už jsem se pak začala trochu bát a raději se přesunula do jiné místnosti🫣😂

A tak se nám to celé nějak zalíbilo, že si tenhle krásný rituálek děláme každý rok zas a znovu! 

A mě letos čas s fotkama pomohl i jinak! Měla jsem zase nějaké těžší období, kdy mi všechno přišlo těžké a na prd a k ničemu.. Ale díky těm fotkám jsem si uvědomila, že to tak vůbec není! Že už toho mám hodně moc krásného za sebou a hodně moc věcí jsem dokázala! 

A tak nejen že tady koukám na ty svý milý, co už tu nejsou, ale ještě mi je dobře sama se sebou ♥️ A to je moc, moc důležitý!

A jak vy slavíte dušičky? Máte nějaký svůj rituál? Je to pro vás čas těžký, nebo naopak krásný? Podělte se…

Tak za sebou máme první týden nového školního roku. A myslím, že jsme jej úspěšně zvládli 💪 Všichni přežili a moje migréna, která přichází, když je více stresu, byla jen decentní! 🥳

Vstupovala jsem do něj s rozhodnutím, že hned po dětech je můj vnitřní klid to nejdůležitější. Můžete hádat, jak dlouho mi vydržel?! Správná odpověď je, že to byl ještě srpen, kdy jsem cítila první záchvěvy neklidu 😬

No a se školní docházkou a mojí prací v družině to propuklo naplno!

Ale tak něco jsem se za ty prázdniny naučila! 😄 Snažím se vnímat, co mi tělo říká. Snažím se se pravidelně zastavovat a pokud v sobě cítím neklid a stres (takže skoro vždy 😦), prodýchat ho. Uzemnit se – vnímat své nohy, vnímat své spojení se zemí. 🧘‍♀

A pomáhá to ❤️ Důkazem toho je moje migréna! Poslední rok byla mou věrnou průvodkyni! 🙁 Stačil menší stres a už jsem ji citila v hlavě… a tenhle první týden rozhodně beze stresu nebyl!

A tak jsem často dýchala a často kořenila 😄🧘‍♀ A světe div se, kamarádka migréna se sice stavila, ale jen na otočku…

A já si furt říkám, že to sakryš musí nějak jít, ten život v klidu! A že to určitě není nijak těžký, Jen je to prostě zapomenutý. Už to neumíme, ale dřív to bylo normální. Lidi makali, to ne že ne, ale nebyli tak vystresovaní a přetížení, jako jsme my teď!

A já cítím, jak mý tělo potřebuje změnu! Touží po klidu! Nechci se furt někam hnát a něco nestíhat!

Je teda jasný, že coby solomatka pracující v družině a ještě k tomu vysoce citlivá, nemám úplně ideální startovní pozici 🤪 Ale já se jen tak nevzdám! Mý heslo tohohle školního roku je „hlavně klid, však ono se to neposere!“ (Ti, co nemají rádi sprostá slova, prominou! Ale tohle nastavení potřebovalo sílu a ráznost! 😂)

Vítejte v novém školním roce 😄
Budu vám pravidelně podávat zprávy, jak se mi daří naplňovat mý předsevzetí 😉

PS: A stejně si myslím, že nejdůležitější je to, aby nám na tomhle světě bylo krásně! ❤️🌺

Z prázdnin jsem měla krapek obavy. Vy, kdo jste sólo rodiče, to nejspíš znáte. Skloubit práci, péči o domácnost, zábavu dětem a třeba při tom najít i trochu té letní pohody pro sebe, vyžaduje vysoké manažerské dovednosti 😅

Ale všechno klaplo, bylo dobrodrůžo i ta pohoda u vody 👍🚣‍♂️ Užila jsem si rodinu, potkala kamarády, které jsem dlouho neviděla. Cestovala po Čechách křížem krážem. Viděla Mácháč (za deště), Znojmo (za pařáku), Zlín (jen tak letem světem), Tábor (nádraží 😄) a spoustu dalších zajímavých měst. Spala pod širákem, pod plachtou, ve stanu, na chatě… Plavala v průzračné vodě bazénů i v zelených místních rybníkách. Vzdělávala se na kurzech, dobrovolničila na festivalu. Přečetla jednu knihu, uklidila půlku bytu, naplánovala si družinu na příští rok. A hlavně – fakt si to užívala se svýma dětma ❤️

No a tak se nějak nemůžu ubránit smutku, že zase přišel konec prázdnin! 🙁 Jako ostatně každý rok 🤨

Co s tím? Nerada žiju ve smutku! A tak se podle té, momentálně tolik skloňované, mindfulness snažím žít tady a teď! 😄

Slyším, jak na okna bubnuje déšť (a nemůžu se ubránit pocitu,že je hnusně a co teda budeme s dětma celý den dělat?! 😬). Vnímám horký hrneček od kávy a její vůni (ale co ta chuť?! Proč se to mlíko zdrclo?!). Koukám na svý děti, když spěj a říkám si, jak jsou úžasný. (A tak o půl hodiny později přemýšlím, proč se vůbec nedokážou domluvit a už se zase vražděj?!)….

No však to znáte, vy co jste rodiče 😄 Takovej normální život se vším všudy 😂

Asi proto se mi nechce rozloučit s prázdninama! Přes všechno to věčný balení a cestování jsme byli nějaký uvolněnější, radostnější, hravější…

Ale tak si říkám, že je to jen na mně, jestli si tohle naladění udržím i nadále! Jen malý kroky, malý plány, každodenní malý radosti… A to by bylo, aby to nešlo!

A pak si budu za rok opět říkat, že už jsou tu zase ty obávaný prázdniny! 😂

Krásnej konec prázdnin vám všem a pohodový vykročení do novýho školního roku 🍀