Nejsem věřící, ale kostely mám moc ráda! Vždycky tam na mne dýchne atmosféra nekonečnosti a velkoleposti života. Uvědomím si, jak jsou mnohé mé trable malicherné a odcházím pak s pocitem spokojenosti, že je vše tak, jak má být. Že i ty těžké chvíle (tedy ty, které já jako těžké vnímám – protože pro leckoho by třeba nijak zatěžující nebyly! 😁) mají v mém životě místo. Díky nim rostu, sílím, posouvám se… ač někdy s velkou nechutí 😊
A taky se mi na kostelech líbí, že i když navštívím jakýkoliv, v kterékoliv zemi, všechny mají stejně magickou a povznášející atmosféru! Škoda, že nemáme v naší vesnici kostel, asi bych do něj chodila pravidelně v rámci udržení své psychické pohody… 😁
S vámi jsem ale chtěla sdílet jeden konkrétní příběh, který mne samotnou překvapil. Byla to ještě akce prázdninová – hned v prvním týdnu v Německu s mými rodiči, mými dětmi a dětmi mé sestry. Psychicky tedy docela výživné 😅 Hodně dětí, každé v jiném věku a rozpoložení (2x puberta, 2x nastupující puberta, 1x hyperaktivní mladší školák, vzhlížící ke všem těm prebuberťákům a puberťákům, takže možná ještě náročnější, než oni všichni dohromady! 🙄). Velké vedro (mé přecitlivělé povaze nedělá úplně nejlíp). Rodičovské nevyžádané rady a společný výlet do nedalekého městečka na hrad.
Byla jsem ten den již od začátku nějaká nenaladěná a s přibývající teplotou, kilometry i únavou dětí (a vlastně i nás dospělých) moje nenálada začínala nabývat obřích rozměrů 😕 Projevuje se to pak tak, že jsem na všechny okolo nepříjemná až hnusná, a zpětně na sebe naštvaná, nešťastná, že jsem se zase nedokázala ovládnout a řekla něco nepěkného, nebyla dostatečně citlivá atd atd…
Bylo mi to opět moc líto – chtěla jsem, aby ten den byl hezký. Abychom si výlet všichni užili! A místo toho jen sváry a hádky a zamračené obličeje 😕
A pak jsme se šli podívat do místního kostela. Každý to vnímal jinak, některé děti jen nakoukly a zmizely, jiné chvíli poseděly, jiné (respektive jeden jediný, onen hyperaktivní! 😄) proběhly kostel sem a tam a kdyby to šlo, tak i shora dolů a obráceně! A já si sedla úplně vzadu, do růžku lavice, a začala si prosit o naladění na své dětičky. A vytrvala jsem, i když už jsem byla v kostele sama (a tudíž by bylo spíš vhodné řešit, kde mé dětičky jsou! 😁 Ale co, snad s babi a dědou!). A pak přišel tak nádherný pocit – takové vnitřní naplnění láskou a soucitem – úplně mě to zavrtalo do lavice a nechtělo pustit!
Nejsem věřící v klasickém slova smyslu, na Ježíše ani Pána Krista nevěřím, ale ten zážitek byl tak silný, že si říkám, zda bych neměla svůj náhled na víru přehodnotit!? I když, možná je to jedno, v co věřím. To, že jsem z kostela odešla úplně jinak naladěná a po zbytek dne byla tou „správnou“ mámou (tak, jak já si ji/sebe představuji), bylo to podstatné!
Byl to neskutečně krásný a hluboký zážitek a já si ho v sobě hýčkám i nadále! Vědomí, že se můžu vnitřně vyladit a přeladit díky takovémuto ztišení a sebenaladění, je velmi posilující a povzbuzující! Jsem často s dětmi sama, bez dospěláka ke sdílení svých trablí a starostí, a tak vědomí, že tu sílu a stabilitu mohu najít sama v sobě, je pro mne nedocenitelné!
Musela jsem posdílet 😊
vaše Kejky
