Prázdniny jsou v plném proudu a tak, abychom nevypadli ze cviku a pracovního naladění, pustili jsme se s M (přítel) do bourání a znovustavění chatky mých rodičů. Ta stará už byla tuze stará a protože se tak nějak sešly čas, energie i finance, vrhli jsme se s vervou a elánem do obnovy 🙂

Mé představy o týdnu v Krkonoších však byly zcela jiné! Tak jako často, vůbec nekorespondovaly s reálnými plány! Achjo, jak já to jenom dělám!? 😮 Kdybych se víc soustředila na to, co mi M o plánech v akci CHATA říkal (a ne jednou!), nemusela bych pak procházet fázemi zklamání, frustrace, naštvání…

Ale to já ne! Poslouchám jen tak na půl ucha, protože už se vidím ve svém skoro rodném městě, představuju si, koho všeho potkám, kam vyrazím, jak si užiju hory, kamarádky, rodiče, sestru, nádhernou přírodu, městečko, kavárny… A realita!? Loupu asfalt ze střechy, pálím ztrouchnivělé dřevo, přidržuji, podávám, natírám… a v mezičase chystám snídaně, svačiny, večeře, kávičky… a vylaďuji napjaté chvilky, protože to já se svou vysoce citlivou povahou umím bravurně! A když pak nesměle špitnu, že bych si odskočila za nějakou kamarádkou, je mi rázně vysvětleno, že to nelze, že tohle není dovolená, ale stavíme přeci chatu! Vždyť jsme se o tom bavili (ehm, já se o tom tedy příliš nebavila.. a zdá se, že ani moc nevnímala, když se o tom bavil M. Na tohle jsem taky expert! Sakriš. 😮 )

A v noci „klepu kosu“, protože ač červenec, jsme na horách!

No a tak byla i menší krizička, pobrečela jsem si. Nutno však dodat, že je to chata mých rodičů, M to dělá zcela dobrovolně, ve svém volném čase, nabízené peníze za práci odmítá, maká jako šroub, pomocníky jiné nechce! Takže se vracím ke svému oblíbenému „neremcám, makám“, a makám! 🙂

Do toho všeho si spálím ramena, protože jak makám, nevšimnu si, že je pařák a slunce má fakt sílu! Zničím si oblíbený barefootky, když si do nich několikrát vrazím hřebík, protože těch se tu válej mraky, ovšem mně při balení nedošlo, že tohle celý bude brigáda na stavbě a ne dovča! Svou novou sukni zašpiním tak, že je jen ve hvězdách, zda se ji podaří ještě vyprat a bude tudíž na parádu, nebo už na věky jen na brigádu! A projdu si partnerskou krizí, kdy už mám opět tendence se rozcházet, protože prostě všechno je nějaký moc náročný!

No a pak je tu spousta krásnejch chvilek, kdy usínáme s hvězdama nad hlavou, buděj nás ukřičený sojky, na nekončícím ohni grilujeme papriky a žebra (co byly původně pro psa, ale vždyť je tam ještě tolik pěknýho masa 😀 ). Unavení, ale spokojení sledujeme, jak pod našima rukama vzniká něco novýho, a sníme o tom, jaký to bude parádní, až (jestli) se to všechno povede!

A ono se to povedlo! No, posuďte sami 😉

A já zase cítím vděčnost! Za tohodle skvělýho chlapa, kterej vlastníma rukama postavil novou chatu pro moji rodinu! Za počasí, který nám přálo (slejvák přišel přesně v tu noc, co už jsme se mohli nastěhovat pod střechu 🙂 ). Za rodiče, kteří nám dělali skvělý zázemí a nosili vše, co jsme si jen vymysleli. Za psa, kterej to celý vydržel, přestože není zvyklej být celý dny zavřenej na zahradě, a ještě se tvářil vesele 🙂 A za sílu, kterou mám, a odhodlání, který je mi dáno! Že se dokážu vždycky znovu a znovu oklepat, vstát a jít dál! Jojo, za tohle děkuju opravdu hodně! 😀 A celkově, že se celá tahle akce vydařila! Nebylo to lehký, ale stálo to za to! 🙂