Na dovolenou do Německa nás naši pozvali již půl roku zpátky. Dovolené se musí plánovat a zamlouvat dopředu, to je jasné 🙂 A jelikož já jsem řidička-neřidička, odmítám jezdit i do Prahy, jezdím jen naučené blízké trasy, sem tam se mi během toho půl roku udělalo nevolno při představě cesty za hranice. Ale bylo to ještě daleko… i když zbývaly již jen dny, bylo to stále daleko… odmítala jsem si díky stresu s cestou ničit své křehké nervy a tak na ni raději příliš nemyslela 🙂

No a pak jsem ke svému velkému údivu zjistila, že strach přešel! Nebyl! Když jsem si cestu představovala, nic zvláštního jsem necítila. Jen klid a přesvědčení, že to půjde. (Možná jsem zapomněla podotknout, že v plánu bylo jet za autem rodičů, tudíž kdyby se cokoliv mělo pokazit, nebyla bych na to sama… a cestu by mi ukazovalo bílé auto před námi! Snadné!).

Ale protože v mém životě bývá málo co snadné a podle plánu, tak ve středu večer lehl nejmladší syn s horečkou. Jo, už je to tady… jen tak snadno mi to neprojde! Přestala jsem se bát, tak byla potřeba nějaká jiná záludnost! 😮 Vlastně mě to až tak nepřekvapilo… ale otázka byla, co teď s tím!? Vyrazit i s totálně zničeným O (i když na druhou stranu to mohlo znamenat relativní klid v autě, neb jinak je O hyperaktivní torpédo), zkusit ho udat tatínkovi, nebo den vydržet, ale pak jet bez jistoty bílé vlajkové Octavie před námi i případné pomoci rodičů na cestě!? Každá z možností měla své mouchy… ale dle hesla, vyčkej a nějak to dopadne, to dopadlo! O dostal ráno k horečce ještě průjem, ovšem tvářil se statečně a odhodlaně, a tak jsme vyrazili!!!

Zbytek příběhu již není nijak dobrodružný – cesta byla dlouhá, předlouhá, prokládaná pauzami na O toaletu v lese a doprovázená jeho skučením v autě.. ovšem díky technickým vymoženostem jsme ji zvládli ve zdraví (pomineme-li O, který ve zdraví ani nevyrazil). Hotel nás uvítal příjemným klidem – přijeli jsme totiž do lázeňského města kde se vyskytují převážně senioři – a my všichni znaveně odpadli… pro tento den vítězství! Trochu se bojím, jak to bude vypadat, až se O udělá dobře 😮 Senioři mají asi raději svůj klid… no, uvidíme. Držte palce! Možná příště zvolíme nějakou destinaci s dětským duchem… 🙂

Prázdninám zdar!