Měsíc: Srpen 2022

Psí příběh začíná už v mém dětství – od mala jsem toužila mít psího kamaráda. Na střední škole to konečně klaplo, a pak již vždy byl po mém boku nějaký chlupáč. Pak ale poslední z nich odešla do psího nebe a než jsme se rozkoukali, přišel rozchod a s ním i období těžší, chudší, náročnější po všech stránkách. Na psa nebyl čas, peníze, energie a vlastně ani nálada. Jak však čas postupoval, situace se stabilizovala a touha mít po boku psího parťáka sílila. Jenže tu byl taky strach, jestli bych dalšího člena do rodiny vůbec zvládla. Jestli bych už tu energii, čas i peníze navíc našla…!?

A pak přišla myšlenka zkusit si to „nanečisto“. Vzít si pejska do dočasné adopční péče, než se mu najde trvalá rodina. Geniální myšlenka! Kdybyste někdy potřebovali vyzkoušet, jak to s pejskem máte vy, můžu doporučit 😉

K nám přišel úžasňáckej lurcher Mac. Až z dalekého Irska. Byl vyplašenej, smutnej, plachej, neuměl nic, nechtěl nic… ale učil se velmi rychle a den ode dne byl větším kámošem i parťákem. ❤

Děti si ho zamilovaly hned, já bojovala s únavou a neustálým stresem, cestu k němu jsem si tedy chvíli hledala. Mísily se ve mně pocity lásky a přijetí s pocity, že tohle nedám. Protože Mac byl zkrátka další dítě a já byla sama s třemi, z toho jedním malým a dost náročným. Chodila jsem spát o hodinu později, vstávala o hodinu dřív, a coby vysoce citlivá žena byla v permanentním napětí, aby byl Mac šťastnej…

A tak jsem prozatím psího parťáka vzdala. Ovšem v srdci už byl! Byly to tedy smutné chvíle, kdy jsem si představovala, jak se s ním budeme muset rozloučit, až najdou vhodnou rodinu. Ale rozum tentokrát vítězil před emocemi.

Nakonec (a naštěstí) vše vyřešil můj přítel. Vždycky si přál psa, ale nikdy si nemyslel, že by ho mohl mít, protože byl věčně v práci anebo na tréninzích. Doma víceméně jen přespával. Ale i u něj v srdci už Mac byl zarytej. A tak se našel adopční táta a Mac mohl v našem životě zůstat! ❤

My si ho občas půjčíme na hlídání, užijeme si akční a nabité dny plné psí lásky a energie, a pak ho zase rádi odevzdáme a užíváme „klidu“ 🙂

Chci se s vámi podělit o moc milý zážitek! Můj nejmladší (7let) mi dává hodně zabrat. Já, bývalý muž, dcera i prostřední syn jsme tiší, jemní introverti. A O? Ano, hádáte správně – neuvěřitelné množství energie, hluku a akce pohromadě! (Po kom!? Nerozumím tomu 😮 ) Miluji ho, ale jsou chvíle, kdy interakci s ním vůbec nezvládám 🙁 A dnes byl zrovna takový náročnější den.

O nedokázal svoji energii krotit – bylo ho všude plno, až moc, a vadilo to nejen mně, ale již i ostatním. Ke konci dne jsem tedy jela z rezerv, kterých ovšem nemám nadbytek. Hrozilo nebezpečí výbuchu.. a následně kolotoč výčitek, jaká jsem to matka, když neovládám své emoce, na děti křičím atd atd… možná to znáte 🙂

Z posledních sil jsem se snažila být mu dobrou mámou a nenechat ho napospas večerním neřestem, tedy pasivnímu sledování populárních youtuberů. Nabízela všemožné aktivity a vlastně doufala, že nic z toho nebude chtít dělat, ale dojde k závěru, že čas jít spát 🙂 Místo toho nakonec souhlasil s noční procházkou a chtěl víc a dál a dobrodružněji (to jsem si trochu naběhla! 😮 Poučení – nenabízet nic, co vlastně doopravdy nechceme!) Ale když jsem zoufale padla do postele, přišel s krásným nápadem – po tom těžkém dni mi udělá masáž!

No proč ne, aspoň již můžu jenom nečinně ležet, možná bude občas potřeba nějaká slovní reakce… skutečnost však předčila mé představy! Bylo to úžasné! Ty malé dětské ručičky masírovaly tak, že jsem si připadala jako u profesionálního maséra 🙂 Z té čiré radosti se mi vrátila energie a já byla schopná ještě naladěné konverzace, což jen zesílilo můj pocit, že umím být i dobrou mámou 🙂 A tak celý tenhle čas před spaním dokázal změnit moji nenáladu i O.hyperaktivitu. Byl najednou klidný, jemný… krásně jsme si povídali o jeho dětském světě.. a já se cítila tak naplněná svou mateřskou rolí a láskou, jako už dlouho ne!

Tím by celý tento příběh mohl skončit, ale ráda bych posdílela i jeho vyústění – cítila jsem potřebu ocenění O.snahy – kdybych šla k masérovi, bez řečí zaplatím za jeho službu – a tak jsem O.zaplatila 🙂 Měl velkou radost a domluvili jsme se, že to může být taková jeho brigádka – on bude mít možnost si přivydělat a já získala svého osobního maséra!!! 😀 Kdo by to byl čekal, kam až nás zavede tenhle náročný den! 🙂

Prázdniny jsou v plném proudu a tak, abychom nevypadli ze cviku a pracovního naladění, pustili jsme se s M (přítel) do bourání a znovustavění chatky mých rodičů. Ta stará už byla tuze stará a protože se tak nějak sešly čas, energie i finance, vrhli jsme se s vervou a elánem do obnovy 🙂

Mé představy o týdnu v Krkonoších však byly zcela jiné! Tak jako často, vůbec nekorespondovaly s reálnými plány! Achjo, jak já to jenom dělám!? 😮 Kdybych se víc soustředila na to, co mi M o plánech v akci CHATA říkal (a ne jednou!), nemusela bych pak procházet fázemi zklamání, frustrace, naštvání…

Ale to já ne! Poslouchám jen tak na půl ucha, protože už se vidím ve svém skoro rodném městě, představuju si, koho všeho potkám, kam vyrazím, jak si užiju hory, kamarádky, rodiče, sestru, nádhernou přírodu, městečko, kavárny… A realita!? Loupu asfalt ze střechy, pálím ztrouchnivělé dřevo, přidržuji, podávám, natírám… a v mezičase chystám snídaně, svačiny, večeře, kávičky… a vylaďuji napjaté chvilky, protože to já se svou vysoce citlivou povahou umím bravurně! A když pak nesměle špitnu, že bych si odskočila za nějakou kamarádkou, je mi rázně vysvětleno, že to nelze, že tohle není dovolená, ale stavíme přeci chatu! Vždyť jsme se o tom bavili (ehm, já se o tom tedy příliš nebavila.. a zdá se, že ani moc nevnímala, když se o tom bavil M. Na tohle jsem taky expert! Sakriš. 😮 )

A v noci „klepu kosu“, protože ač červenec, jsme na horách!

No a tak byla i menší krizička, pobrečela jsem si. Nutno však dodat, že je to chata mých rodičů, M to dělá zcela dobrovolně, ve svém volném čase, nabízené peníze za práci odmítá, maká jako šroub, pomocníky jiné nechce! Takže se vracím ke svému oblíbenému „neremcám, makám“, a makám! 🙂

Do toho všeho si spálím ramena, protože jak makám, nevšimnu si, že je pařák a slunce má fakt sílu! Zničím si oblíbený barefootky, když si do nich několikrát vrazím hřebík, protože těch se tu válej mraky, ovšem mně při balení nedošlo, že tohle celý bude brigáda na stavbě a ne dovča! Svou novou sukni zašpiním tak, že je jen ve hvězdách, zda se ji podaří ještě vyprat a bude tudíž na parádu, nebo už na věky jen na brigádu! A projdu si partnerskou krizí, kdy už mám opět tendence se rozcházet, protože prostě všechno je nějaký moc náročný!

No a pak je tu spousta krásnejch chvilek, kdy usínáme s hvězdama nad hlavou, buděj nás ukřičený sojky, na nekončícím ohni grilujeme papriky a žebra (co byly původně pro psa, ale vždyť je tam ještě tolik pěknýho masa 😀 ). Unavení, ale spokojení sledujeme, jak pod našima rukama vzniká něco novýho, a sníme o tom, jaký to bude parádní, až (jestli) se to všechno povede!

A ono se to povedlo! No, posuďte sami 😉

A já zase cítím vděčnost! Za tohodle skvělýho chlapa, kterej vlastníma rukama postavil novou chatu pro moji rodinu! Za počasí, který nám přálo (slejvák přišel přesně v tu noc, co už jsme se mohli nastěhovat pod střechu 🙂 ). Za rodiče, kteří nám dělali skvělý zázemí a nosili vše, co jsme si jen vymysleli. Za psa, kterej to celý vydržel, přestože není zvyklej být celý dny zavřenej na zahradě, a ještě se tvářil vesele 🙂 A za sílu, kterou mám, a odhodlání, který je mi dáno! Že se dokážu vždycky znovu a znovu oklepat, vstát a jít dál! Jojo, za tohle děkuju opravdu hodně! 😀 A celkově, že se celá tahle akce vydařila! Nebylo to lehký, ale stálo to za to! 🙂

Návrat nebyl snadný. Spíš naopak, byl hodně náročný. V pátek jsem odevzdala děti v brzkém odpoledni a zbytek dne probrečela. Ani nevím, proč!? Prostě na mne dopadla tíha celého světa. To se mi občas stává. Ale jak už jsem zmínila, jsem bojovnice a skrz růžové brýle hledím na svět častěji, než přes ty tmavé (i když, také jsem 100% blíženec a tak se u mne osobnosti střídají v pravidelných intervalech – taková Jekyll a Hyde v ženském podání 😮 ).

Kdyby to šlo, zalezla bych do peřin a ubrečela se do spánku, ráno se probrala opuchlá a s bolavou hlavou, ale snad už bez deprese… ovšem plány byly jiné – sraz v Praze a tradá do lesů na čundr. K cestování jsem cítila odpor, k Praze jsem cítila odpor, dokonce i ke své drahé polovičce jsem cítila odpor. Ale ze setrvačnosti jsem se zabalila, domov uklidila, vyrazila.. oči rudé jako králík, hlavně se mě neptejte, co se mi stalo! Naštěstí se nikdo neptal, protože to zaručeně funguje jako spouštěč další záplavy slz. M (přítel) již tušil, ve vlaku jsem díky fyzické pasivitě byla duševně aktivní a skrz sms vše vylíčila.. a tak jen chápavě poskytl svou klidnou energii coby oporu.. a mně bylo rázem tak nějak lépe…

A pak přišly lesy, kilometry prochozené svižnou chůzí, dvě chladné noci u ohně (přestože červenec, pocitově spíš konec října! 😀 ) a moje duše se zase nadechla a ozdravila. Zase jsem to byla já – optimistka a snílek. Milovnice života a nových zážitků. Odhodlaná matka i bojovnice za laskavější svět a radostné a naplňující vztahy. Zase jsme to byla já a měla jsem z toho (ze sebe) radost 🙂

Když jsem si lámala hlavu nad tím, proč mi bylo tak ouvej, přicházelo mnoho myšlenek. A výsledkem byl pocit, že toho bylo na jednu křehkou ženu prostě moc! Dle přísloví „stokrát nic umořilo osla“ jsem byla umořena. Proč tohle celé ale píši? Tak za prvé si tím zvědomuji své duševní pochody! 😀 A za druhé budu ráda, když moje zkušenost nějaké mámě uleví.. (Jako dítě jsem zkušenosti jiných neoceňovala, ale čím jsem starší, tím jsem za usnadnění mé cesty vděčnější! 😀 )

Co mi tedy z té příšerné nálady pomohlo!?

1. Změna prostředí (a tudíž i změna myšlenek – vyskočení z kolotoče destruktivních představ. Ale je mi jasné, že tahle možnost není vždy realizovatelná.

2. Sdílení s blízkou duší – v dnešní době technických vymožeností je to snazší, než kdy jindy! Jak mnohdy na všechny tyhle digitální pomůcky žehrám, jsou chvíle, kdy mají mé neskonalé ocenění 🙂

3. Opuštění své komfortní zóny – nejraději bych zůstala doma a týrala se sebelítostí, ale překonala jsem odpor a šla do konfrontace s druhými lidmi a pak do lesů, kde mi nepohodlí pomohlo přeladit mé aktuální negativní naladění.

4. Lesy, lesy a zase lesy! A to je prosím již i vědecky prokázáno – pobyt v lese pomáhá obnovit psychickou i fyzickou pohodu (v současné době stále populárnější lesní terapie 😉 )

5. Papír a tužka (počítač 🙂 ) – vypsala jsem se z toho! To mi funguje skvěle! Většinou vypíšu a zahodím, někdy třeba i spálím. Ale občas, když si daný text uschovám, je pak zajímavé se k němu po čase vrátit. Leckdy přijdou zajímavé AHA momenty!

6. A v neposlední řadě slzy!!! Dovolila jsem si je a cítila, jak léčí, čistí, ulevují! Nebojte se jich 😉

A tak sdílím. Třeba někomu můžou být mé zkušenosti k užitku 🙂

Krásné letní dny